Dnešní nečekaný telefonát Otmara Olivy

Dnes je mi od rána docela mizerně. Snad na mne neleze zase nějaká choroba. O to víc mne proto potěšil nečekaný telefonát mého kamaráda Otmara Olivy. Moc si vážím toho, že jsem se s tímto skvělým sochařem a především člověkem mohla před lety díky novinářské práci seznámit... Ve své opravdovosti je doopravdy výjimečný a moc podobných lidí jsem za svůj život nepotkala... Je mistrem ve svém oboru a přitom zůstal tak vzácně obyčejně-neobyčejně - skromný... Těžko se hledají slova...

Dnes mi zatelefonoval, aby mne pozval na svou vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 2. 6. 2016 v Turistickém centru Velehrad (nová budova naproti poutního domu Stojanov). Půjde o stálou expozici, která představí Otmarovo dílo a především více než třicet let života tohoto skvělého umělce na Velehradě.

Tento rozhovor jsem s Omarem dělala v roce 2014:

Otmar Oliva považuje polistopadový vývoj v zemi za prohru

Akademický sochař,  politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II Redemptoris Mater ve Vatikánu dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru. Premiéra Bohuslava Sobotku označil za sráče, ministra financí Andreje Babiše za grázla a lidovce za posery.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vznímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio?  Já jim nenadávám. Je to naše vina!  V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku  hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také  kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okanury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude  nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne.  A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází.  Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Diensbier a současný profesor filosofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Diensbier?

Ne! Po Jiřím Diensbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což  dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou a to je odpor k církevním restitucím.

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás  to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený.

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli  dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobný ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou,  jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti,  pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra živototvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už  třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anschluss Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anschlussu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím, vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Citují Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“  Věřím, že  ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.