Další super zážitek z Kroměříže

Jak už jsem na tomto blogu psala, minulý týden jsem dělala rozhovor s kastelánem kroměřížského zámku Martinem Krčmou. Ještě před naším povídáním jsem ho chudáka vyhnala do Podzámecké zahrady, protože jsem potřebovala jeho portrét a slunko v tom okamžiku právě rychle zapadalo za hory, za doly…

Když jsme se pak vraceli, šli jsme mimo jiné okolo jednoho starodávného domečku. Od kastelána jsem se dozvěděla, že v něm bydlí muž, který se stará o zvířata v zoo koutku. A protože jsem akční, tak mne hned napadlo, že by bylo dobré s tím mužem něco napsat. Kastelán mně ale řekl, že se mnou asi nebude chtít mluvit. Docela mne to mrzelo, protože jsem si říkala, že to musí být moc zajímavé, když tam žije v parku uprostřed těch svých zvířat.

Dnes jsem do parku zamířila znovu. Bylo dobré světlo a já si chtěla nafotit zámek. První nesnáz mě ale čekala hned u vchodu do zahrady. Na bráně visela cedule oznamující, že je z technických důvodů zavřeno. Jsem žena činu, tak jsem oddělala záklopku brány a drala se přes uzavírací den dovnitř. Hned mě ale zastavil jeden muž, a že to musí povolit pan vedoucí. Pan vedoucí byl ale úplně v pohodě a řekl, že si můžu fotit, jak dlouho chci, protože zákaz je tam hlavně kvůli rozbředlým cestám,  aby je třeba maminky nerozjezdily kočárky.

Jak jsem si to tak štráfovala do míst, odkud jsem chtěla fotit, zase jsem šla okolo onoho domečku ošetřovatele zvířat. Nedalo mně to a zaklepala na dveře. A světe div se, dveře se po pár okamžicích otevřely a stál v nich sám pan Papež, tak se totiž ošetřovatel jmenuje. Chvilku jsme si povídali mezi dveřmi, nejdřív tvrdil, že nic neví a co by jako povídal. Za chvilku mě pozval dovnitř a nakonec poutavě vyprávěl téměř hodinu. Dokonce mě pak zavedl i do míst, kam se hned tak někdo nedostane. Viděla jsem, jak chová myši, odkud krmí opičáka a mohla vyfotit i včera vylíhnutá kuřátka. Pan Papež byl úžasný průvodce. Dozvěděla jsem se, že v parku se svými zvířátky, ale i rodinou už žije pětadvacet let. Za tu dobu přitom neměl ani den dovolené. Tvrdil, že by nemohl nikam jet, protože by byl už první večer celý nesvůj, co se děje doma.

Bylo s ním prostě dobře. Když jsem zaťukala na dveře domečku, byla doma také jeho žena Marie. Oba byli neuvěřitelně milí. Mne, ženskou, která přišla bez ohlášení, přijali, jakoby přišla stará známá. Paní Marie mně dokonce hned donesla sklenku kozího mléka a v misce doma vyrobený kozí sýr. Potom jsme s panem Papežem osaměli a on mně prozradil, že uprostřed zámeckého parku se ženou vychoval tři děti. Jeden chlapec by měl letos už třicet let, ale před třemi roky tragicky zahynul. Studoval veterinu a tatínek věřil, že se jednou stane jeho nástupcem. Nakonec bylo všechno jinak. Vyprávěl, jak se manželka z toho neštěstí zhroutila. Potom jsme ale zase řeč stočili na zvířátka, která tak miluje.

Když to řeknu úplně jednoduše, bylo to nádherné setkání, které si člověk nijak nenaplánoval. Při loučení jsem se panu Papežovi omlouvala, že jsem se předem neobjednala. On mne ale uklidnil a řekl, že kdybych mu dala předem vědět, tak by to nebylo dobré, protože by se zbytečně nervoval a dopředu přemýšlel, co bude říkat. Takto jsme si v pohodě povykládali bez zbytečných nervů.

Takže: Až budete v Kroměříži, určitě se zajděte podívat do Podzámecké zahrady. A pokud budete vidět okolo sebe hopsat na trávníku králíka či vaše oči padnou na nějaká jiná zvířata, která tam žijí  a často se volně pohybují, vzpomeňte na pana Papeže, který se o ně stará.

Jinak všem přeji setkávání jen se samými milými lidmi.

 Lenka