Bráchovy padesátiny

Brácha Jožka slavil padesátiny a já tušila, že to bude opět jedno z těch super setkání. Rodinu a přátele pozval na Vysočinu, kde v malé chatičce, pár kilometrů od Velkého Meziříčí, se svou ženou Ivčou tráví každou volnou chviličku. Ze Žídlochovic, kde jsme my tři sourozenci prožili s rodiči dětství, mě s Filipem brala autem ségra. Vezla taky babičku - naši mamku. Za volant zasedl švagr Bernd, takže nás bylo plné auto.

Tušila jsem, že po cestě zažijeme spoustu legrace. Už jsme v této sestavě jeli na adventní trhy do Vídně, a když na to vzpomínáme, tak nás bolí bránice ještě dnes. Můj odhad byl správný. Ségra Blanka před odjezdem vyzvedla od jednoho kuchaře řízky, které si u něj brácha na oslavu objednal.

Po pár kilometrech směrem k Velkému Meziříčí se má matka zeptala: "Blani, kolik jsi za ty řízky platila?" "Dvanáct set padesát korun," odtušila sestra. Po chvilce ticha se máti znovu ozvala: "To je ale nějak málo.... Mělo to stát dva tisíce padesát...." "Možná je jich míň. Hned se mně ty hrnce zdály nějak malé...," uvažovala jsem nahlas.... "Vzala jsem, co mně dali. Dávala mně to jeho vnučka, protože kuchař něco betonoval. A stejně je to jedno, protože kdybychom hned na místě zjistili, že je řízků málo, tak by nám už je stejně nestačili usmažit," argumentovala ségra. "Ať Bernd zastaví a spočítáme je!" zapojil se do debaty Filip v okamžiku, kdy jsme frčeli po dálnici někde za Brnem. Začala jsem se řehtat jako kůň.

Jakmile jsme zaparkovali na místě nedaleko chatičky, hned jsme nakoukli do hrnců. V jednom bylo dvacet řízků a v druhém bramborový salát, který si brácha vůbec neobjednal. Chtělo se mně smát ještě víc než v autě, ale na druhé straně mně bylo líto bráchy a Ivči, jestli jim toto překvapení nezpůsobí nějaké nepříjemnosti s nakrmením hladových krků. Ségra se hned předem vzdávala své porce řízku s tím, že je stejně nejí...

Brácha navenek zachoval naprostý klid a jen utrousil: "Do prdele! Ještě že jsem napekl masa!" Když to zkrátím, tak mohu říct, že těch třicet nedodaných řízků nakonec vůbec nechybělo. Brácha měl totiž několik pekáčů vepřové pečínky i kuřat. Draha, přítelkyně synovce Romana, navíc upekla výborný masový dort. Brácha pak večer taky podával fantastické klobásky přímo z udírny. Oněch dvacet řízků se nakonec ani nesnědlo.

Když jsme u výčtu jídla, nemohu zapomenout na jedenáct druhů vynikajících zákusků. Možná jich bylo víc, ale já jsem jich napočítala jedenáct. A co na nich bylo zvláštní? Ani jeden nebyl z obchodu či cukrárny. Všechny je napekly babičky a různé příbuzné. Jeden byl přitom lepší než druhý. No jasně! Byly domácí, takže se snažil každý ukázat a připravil to nejlepší, co uměl.

Přestože se nebe ráno nejdřív kabonilo, nakonec bylo krásné počasí. Nálada byla perfektní a Jožin dostal spoustu dárků. Byla mezi nimi například nádherná velká obrazová kuchařka k inspiraci, protože brácha výborně vaří. Dále třeba špičkový keramický nůž, který jsem viděla poprvé v životě, jednooký dalekohled, jak ho známe z filmů o pirátech, tričko "Bušmen made in Unkovice" :) , jelikož brácha miluje značku Bushman, košík na houby, protože rád chodí do lesa, velká kniha digitální fotografie, špičkový stativ na foťák a také příspěvky na tolilk vytoužený teleobjektiv. Jedním z velkých bráchových koníčků je totiž focení. Kolikrát už básnil, jak na svých toulkách přírodou potkal jelena, ale nemohl ho vyfotit, protože neměl "teláč"... Tak teď si ho snad už koupí a pak udělá i ony vysněné fotky...

Brácha s milovanou ženou Ivčou.

Ze všech těch dárků a přání bylo ale nejkrásnější, že se hned několikrát při přání objevilo poděkování. Přátelé a blízcí bráchovi totiž děkovali za to, že je, že je s ním legrace, že je správnej chlap, že pomůže, když je potřeba, že za nimi přichází, že na ně nezapomíná, že... Ano... I já jsem mu napsala, že je ten nejlepší brácha na světě. A on ví, že kdybych si to nemyslela, tak mu to říkat-psát nebudu... Ví, že jsem držka, a kdyby stál za ho..., tak budu v lepším případě mlčet a v tom horším mu to řeknu. Ale on je fakt ten nejlepší brácha na světě...

V době, kdy jsem ležela ve špitále na infekčním, tak se švagrou, mou ségrou a jejím manželem i máti společně lezli přes plot, aby se mnou mohli pod oknem pokecat a taky přinesli něco dobrého na zub. A nebylo to jednou... Bylo to mockrát... Moc si toho vážím. Nikdy na to nezapomenu, protože ten, kdo měl přijít, nikdy nepřišel... Taky mne se švagrovou nechali u sebe měsíc bydlet, když jsem denně chodila na kapačky, abych nemusela celou dobu ležet ve Fakultní nemocnici v Bohunicích... Podržel mne, když jsem byla ve sračkách...  Jo... Jsem vděčná, že mám takovýho bráchu... Navenek velkej drsňák, který nemá k drsnýmu slovu daleko, ale uvnitř má zlatý srdce...

Všechny zdravím a přeju Vám, abyste měli taky takovýho perfektního bráchu.... Který pomůže, když potřebujete, vyslechne Vaše trápení, pak Vám naleje deci výborného vína  a řekne: "Ser na to! Zase bude líp...."

Lenka