Život dříve a dnes...

V poslední době docela dost přemýšlím nad životem našich předků. Byl tak jiný než ten, co žijeme my... K zamyšlení mne donutily i nářky lidí,  že je to dnes jen konzum, honička, rychlý život, kdy není čas na děti, přátele ani přestárlé prarodiče, a že jak rychle žijeme, tak rychle i zemřeme. Generace dnešních čtyřicátníků a všech po nich narozených už se také zřejmě nedočká důchodu, protože na ně prostě nebudou ve státní kase peníze... Kdo se o ně bude starat? Zůstanou svým potomkům na krku? Nebo je rovnou přemluví k eutanázii, aby nebyli na obtíž, když už nebudou výkonní, krásní, úspěšní...

Ano, naši předkové žili skutečně klidnější životy. Za jakou ale cenu? Dřeli den za dnem od rána do večera... V neděli odpočívali, protože byli většinou věřící. Hned slyším něčí námitku: "Makali, ale dělali si v pohodě a bez stresu! Ne jak dnes!" To je pravda. Dělali si v pohodě, bez stresu, ale pořád... Na vesnicích většinou pracovali na polích a vinohradech fyzicky, takže netrpěli obezitou, jelikož i jídlo bylo mnohem skromnější než je dnes. Každý den brzy vstali, pokud měli nějaká zvířata, museli je nejdříve nakrmit, potom posnídali obyčejně suchý chleba s mlékem nebo bílou kávou. Rozhodně se nenacpávali nejrůznějšími uzeninami, vlašskými saláty a dalšími sladkými dobrotami z pekárny...

Nedávno mně jeden pětaosmdesátiletý muž z Nové Lhoty vyprávěl, že maso někdy nebylo ani v neděli a elektřina byla do jeho obce zavedená až po válce, což není tak dlouho. Co je to šedesát let, že? Nic... Takže nehrozilo, že by lidé polehávali u televize a vysedávali u svých počítačů. Rodiče si více povídali s dětmi, byl čas na čtení knih... Někdo teď řekne: "Prostě idyla." Možná idyla... Otázkou je, kolik z nás by bylo ochotných takto žít. Stačily by nám jedny boty na několik let? Co by na to říkaly děti, kdyby měly v létě chodit bosé a pak obuv a většinu ošacení dědily po svých starších sourozencích? Nejezdili bychom na dovolené - ty blízké ani vzdálené. Prostě nikam. Neměli bychom narvanou ledničku jídlem všeho druhu a skříně plné oblečení, auta, kola a motorky v garáži... Zdaleka bychom neměli ani lékařskou péči, jakou máme dnes... Neměli bychom ale také potřebu plastických operací, jimiž některé ženy chtějí zastavit čas, což se jim samozřejmě stejně nepodaří..

A tak až někdo zase začne lamentovat, jak se dříve žilo, tak by si měl uvědomit, jestli by byl ochotný jít hodně dolů ze svého standartu... Každá doba sebou něco přináší... Ta současná přinesla zrychlení... Všichni chtějí mít všechno, co vidí v reklamách nebo u sousedů. Záleží ale přece také na nás, jestli se tempu doby poddáme... Záleží, jaké si každý zvolíme priority. Jestli se budeme šíleným tempem hnát za splněním svých snů anebo zbrzdíme. Pokud nezbrzdíme sami, tak nás mohou časem zbrzdit různé jiné okolnosti, třeba nemoc či úraz a my zjistíme, že jsme vlastně ten svůj život neprožili, ale promrhali v honbě za ještě lepším autem, vybavením domu a co nejluxusnější dovolenou.Teď samozřejmě nemluvím o matkách samoživitelkách s dětmi, které musí být občas kouzelnice, aby z pár tisícovek zvládly zaplatit všechny poplatky a ještě třeba děti udržely na školách či učilištích. Ženám samoživitelkám se ale příliš dobře nevedlo ani za našich dědečků a babiček. Rozdíl byl snad jen v tom, že tehdy jich nebylo mnoho, protože se lidé tak davově nerozváděli. Možná to bylo i tím, že měli tolik práce a na sexuální úlety mimo domov nebyl nějak čas.

To všechno a ještě mnohem víc mně letělo hlavou, když jsem dnes procházela hřbitovem a vzpomínala na naše zemřelé předky. Ne, vůbec to neměli jednodušší než my. Snad jen v tom, že na rozdíl od nás neměli příliš možností na výběr. Nám se jich nabízí spousta, proto všem přeji, abyste se dokázali rozhodovat tak, že to bude nejlepší pro vás i vaše blízké.

V předdušičkové noci vás zdraví Lenka

zIMG_9403.jpg (439,9 kB)