Zbytečné kecy….

Už delší dobu mně jdou na nervy zbytečné řeči… Z kolika stran jsem už slyšela rozumování nad tím, jak jsou lidé v domovech důchodců osamělí, jak se cítí mnozí přestárlí a nemocní i ve svých rodinách osamocení, jak trpí chudí v daleké cizině…. Někdo se rozplývá nad těmito někdy hodně smutnými situacemi či osudy lidí a na závěr dá doporučení, aby lidé pomáhali, chodili za potřebnými… A tak si říkám, co dělají oni? Jen o tom stále do kola melou a sami nedělají nic? To je ale k ničemu!
Pokud každý sám za sebe něco neuděláme, tak jsou všechny podobné kecy na nic…. Potom by se mohlo stát, že bychom všichni čekali, aby pomáhali ti druzí, protože my přece nemáme čas, máme své rodiny, žijeme si své super životy… Výmluva se vždycky najde.... Je to stejné, jak někdo nemá čas druhému odepsat pár řádek na mail... To je přece jen sprostá výmluva... Pár řádek, někdy stačí jen pár slov, je otázkou maximálně několika minut. Kolik těch minut přitom každý den všichni promrháme. Ať už civěním do televize, surfováním na internetu či právě zbytečným řečněním.

Je proto potěšitelné, že hodně lidem nebyl lhostejný osud dětí na dalekém ostrově Haiti, které podle mailu tamního duchovního správce P. Romana Musila, pláčí hladem. Svědčí o tom skutečnost, že se díky iniciativě P. Zdeňka Stodůlky z Blatnice už od prosince podařilo vybrat téměř osm set tisíc korun. Ve většině případů je darovali lidé, kteří zbytečně nerozumovali, sáhli hluboko do peněžek a pomohli… Je fakt dobré a naprosto účelné zbytečně nekecat a místo energie věnované planému řečnění něco konkrétního udělat….