Víte, co je Antonínek???

Ta otázka je asi položená špatně… Možná bych se mohla spíše zeptat: „Víte, kde je Antonínek?“ Pro obyvatele Blatnice a širokého okolí je to pěkně blbá otázka… Ale co když si na tyto stránky čistě náhodou najede někdo z nějaké dálky? Ten nemusí mít ani tucha, co, nebo kde, je Antonínek… A přitom v Blatnici by vám každé malé dítě řeklo, že je to přece kopec nad jejich (naší) vesnicí, že je tam kaple svatého Antonína, a proto tomuto místu Blatničané a lidé z okolí neřeknou jinak než Antonínek. Váží si ho. Na poutě sem už celá staletí putovali jejich předkové… To místo mají ale rádi i nevěřící. Myslím si, že kdo sem jednou přijede, tak to snad ani nelze, aby si Antonínek nezamiloval…

Když jsem před více než dvaceti lety potkala tehdy svého budoucího muže a řekl mně, že je z Blatnice, tak jsem vůbec nevěděla, kde nějaká Blatnice je. Věřící jsem nebyla, proto jsem v době hluboké totality jaksi přehled o poutních místech neměla a zeměpis také nebyl zrovna mou silnou stránkou… Ve dvaceti jsem navíc spíš pokukovala po Americe než po nějakém Slovácku… Můj muž mně tenkrát s údivem řekl: „Ty neznáš ty slavné pútě u svatého Antonínka, které maloval Joža Uprka????“ Přiznám se, že jsem je vůbec neznala a ani mne to nijak neštvalo… To spíš dnes si říkám, jaký jsem to byla nevzdělanec… Nicméně jsem se pak do Blatnice vdala a Antonínek si zamilovala. Mám ho ráda rok od roku víc…

Pokud chcete poznat jeho skutečnou atmosféru, nejezděte sem na nějakou onu „slavnou“ pouť… To se setkáte jen s mračny lidí, hlukem, rachotem, rámusem… Kdo chce poznat, jaký Antonínek skutečně je, musí sem zamířit buď brzy ráno, když ještě lidé spí, anebo večer těsně před setměním… Nedávno jsem tam tak seděla, slunko padalo kamsi za stromy křížové cesty, na louce hopsali a pásli se dva zajíci, v korunách stromů usedali a zpívali ptáci. Nad hlavou mně kroužil jakýsi dravec. Ze všeho vyzařoval úžasný klid a pokoj…

Přiznám se, že si sem chodím odpočinout od života „tam dole“, který je čím dál bláznivější… Stačí setrvat v tichu třeba hodinku a člověk se hodí úplně do klidu a může zase nějaký čas fungovat… Těžko se popisuje, jak na Antonínku je… Prostě to chce zažít… P. Antonín Šuránek, kněz, který zemřel v pověsti svatosti, moc dobře věděl, proč sem o prázdninách vodil bohoslovce, když byl jejich spirituálem… Byl mezi nimi i současný arcibiskup Jan Graubner. Není možné, aby se všem toto místo nezapsalo do srdce…

V tichosti se zde dají zažít úžasné věci… Neuchopitelné, slovy nepopsatelné, které ale zůstávají uložené hluboko v duši a mysli… Z jedné strany se poutníku otevírá nádherný pohled na hodonínský okres a z druhé zase na Hradišťsko. Ve slunci se třpytí voda jezer v Ostrožské Nové Vsi i v Ostrohu, v dáli je vidět Buchlov a na druhé straně zase Hluk a ještě o kousek dál Javořina… V noci má člověk zase dojem, že kouká na velkoměsto, kolik je tam dole světýlek po celém horizontu… Kdepak velkoměsto… To jen do tmy září jednotlivé vesničky i města, která jsou tak blízko sebe, že budí dojem, jakoby šlo o jedno velké město….  A přátele, když si přivstanete, tak můžete vidět úžasné věci… Jednou jsem tam tak dorazila, když právě vycházelo slunce a na trávě se třpytila spousta rosy… Celý kopec v tom třpytu vypadal, jakoby byl z křišťálu…

Moc všechny zdravím a každému přeji mít takové místo, jako je Antonínek, abyste mohli čerpat sílu do všedních dnů, kdy se na nás ze všech médií i ze života samotného valí spousta hrůz a smutků… Lenka