Vesnický pohřeb

Našemu panu faráři zemřel minulou středu tatínek… Byla to rána jako blesk z čistého nebe. Pár dnů před tím ještě běhal po střeše nového liturgického prostoru na Antonínku a pomáhal tam s úpravami. Nikdo proto nečekal, že by mohl tak náhle odejít na věčnost. Blatničané měli tohoto skromného a pracovitého muže rádi, a tak bylo z jejich pohledu nepředstavitelné, že by ho nešli doprovodit na jeho poslední pozemské cestě. Do Ořechova, kde žil, vypravili na pohřeb autobus, který byl rychle obsazený. Spousta lidí proto jela také vlastními auty.

Já jsem se do Ořechova vydala přímo z redakce, kde právě vrcholila uzávěrka. Přiznám se, že mně bylo krapet trapně. V kapsáčích, bundě a batohem s foťáky na zádech, jsem si mezi černými obleky a bílými košilemi připadala jaksi nepatřičně. Docela malá kaple, která ale jinak k bohoslužbám pro pár stovek obyvatel určitě stačí, byla rychle zaplněná do posledního místečka. Spousta lidí proto musela zůstat stát venku.

Přestože byli určitě téměř všichni přítomní věřící, smutek byl v prostorách kaple skoro hmatatelný. Odešel totiž dobrý člověk, po němž zůstalo prázdné místo. Odešel nečekaně, takže nikdo z jeho blízkých lidí nebyl na tuto skutečnost připravený, a proto jeho odchod tak všechny zasáhl a stále bolí. Přestože pozůstalí věří v život věčný, že už je jejich milovaný tatínek, manžel a dědeček u Pána, kde nejsou žádné starosti a bolesti, jeho odchod bolí...

Když jsem tam tak v tom kostelíku stála vzadu jen pár kroků od východu, tak jsem si říkala: „Proč? Proč zemřel člověk, který byl zdravý a měl tolik síly a chuti pomáhat druhým? Proč neodešel někdo, koho už dlouhé roky trápí nemoc , dotyčný jen trpí a mnohdy dokonce touží po smrti?“ Na tato naše proč tady nikdy nenalezneme odpověď, protože naše plány, nejsou Boží plány… Teprve na věčnosti možná uvidíme celou mozaiku našich životů a Boží prozřetelnosti. Tady na zemi zatím vidíme jen dílčí kamínky, takže nechápeme, jak to Pán vše řídí a proč se kolem nás děje, co se děje…

Kněz mluvil krátce, ale krásně a moudře na základě slova z Knihy Moudrosti: "Umře-li spravedlivý třeba předčasně, dojde odpočinutí, neboť ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let. Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk. Protože se líbil Bohu, Bůh jej miloval, a protože žil mezi hříšníky, byl přenesen. Byl vzat, aby špatnost nezměnila jeho smýšlení a lest nesvedla jeho duši. Neboť kouzlo neřesti zastírá dobro a vír vášně převrací nezkaženou mysl. Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku. Jeho duše byla milá Hospodinu, a proto pospíšil vyvést ji z prostředí nepravosti..." Jeho slova se dotýkala přímo srdce. A srdce se musel o nějakou chvíli později dotknout i několik stovek metrů dlouhý průvod smutečních hostů na hřbitov. V Ořechově je od kostelíka pěkně daleko a do kopce, a tak se procesí černě oděných lidí klikatilo z údolí až na horizont. Přišlo jich tolik, jakoby odešel nějaký státník… Pan Stodůlka žádným státníkem ani nijak vysoce společensky postaveným mužem nebyl… Byl ale dobrým člověkem a obrovský počet lidí na jeho pohřbu toho byl důkazem.

Další silný okamžik jsem určitě nejen já zažila, když náš pan farář Zdeněk Stodůlka nad ještě otevřeným hrobem řekl: „Tatínku…. (následovala dlouhá pomlka), vám nikdy nebylo třeba mnoha slov… A tak díky za všechno….“ Když jsem pak odcházela ze hřbitova a za tmavými brýlemi měla jaksi mokro, potkala jsem kousek od vchodu dva staré pány faráře, s nimiž jsem se kdysi před lety setkala při různých reportážích. Zvlášť jednoho z nich jsem srdečně zdravila, protože jsme přece jen více spolupracovali. A vidíte.. Právě on si mne nepamatoval. Za to jeho kamarád ano… Řekl mně: „Já jsem na vás jednou byl moc nedobrý, a tak jestli můžete, odpusťte mně…“ A to byla další věc, která mne ten den dostala… Onen kněz je totiž už dlouhé roky velmi nemocný. Ani ve snu by mne nenapadlo, že si ještě pamatuje, jak mně kdysi pořádně „vyčistil žaludek“, protože jsem v „jeho“ kostelíku na Horňácku fotila a on měl strach, aby ty fotky někdo nezneužil a onen kostelíček nevykradl… Ten náš „konflikt“ nebyla žádná hrůza, ale on si ho pamatoval a teď se mně omlouval… Stiskli jsme si ruce a já ho ujistila, že jsem už na všechno dávno zapomněla… A zase se mně stáhla jakási neviditelná smyčka dojetí v krku….

Všechny zdravím stále v takovém zvláštním rozpoložení smutku, ale s nadějí v srdci... Lenka