Úžasné setkání s vynikajícím fotografem Jindřichem Štreitem

Včerejší den nevypadal zpočátku nijak super. Budíček v šest hodin ráno a pak honem do redakce. Počítač jsem v Hodoníně zapínala okolo sedmé hodiny. Napsala jsem, co bylo zapotřebí a po obědě se vracela domů, kde jsem zase usedla za počítač, abych našla co nejvíce informací o Jindřichu Štreitovi. Večer měl totiž v Blatnici přednášku, a tak jsem s ním chtěla udělat menší rozhovor. Připravila jsem si osm otázek, které jsem se snažila položit tak, aby byly jiné než pokládali ostatní novináři, kteří s tímto vynikajícím fotografem už rozhovory vedli.

Pak jsem si na chvilku lehla, protože jsem byla nějak vyřízená. Když mně zapípal budík, upozorňující, že musím zase do terénu, vůbec se mně nechtělo vylézt z pelechu. Přinutila jsem se ale a o pár hodin později si blahořečila, že jsem tak udělala.

Jak už u mne bývá zvykem, vyrazila jsem na přednášku s více než hodinovým předstihem a udělala jsem dobře! V obřadní síni obecního úřadu se už svítilo. Našla jsem tam ale jen jednoho z pořadatelů. Prozradil mně, že pan Štreit se ženou večeří naproti v hospodě. Otočila jsem se proto na podpatku a šla do hospody. Vcházela jsem tam s rozhodnutím, že jestli před sebou budou mít jídlo, tak hned ze dveří vycouvám. Neměli! Jen něco popíjeli, proto jsem si dodala odvahy a vykročila přímo k jejich stolu a s nataženou rukou jsem se začala představovat. Pan Štreit mě přerušil, že si mne pamatuje… Neuvěřitelné! Potkává dnes a denně nové a nové lidi a přesto si mě pamatoval z loňského červencového setkání na Velehradu, kde se stejně jako já zúčastnil Dnů lidí dobré vůle. Pamatoval si mne ale i ze své výstavy v Radějově, kterou tam měl před pár lety…

Pozdravili jsme se a pan Štreit navrhl, že můžeme rozhovor udělat ještě než číšníci přinesou jídlo. Naše povídání se sice nakonec krapet protáhlo, ale stihli jsme to! Jako vždy byl velmi milý, vstřícný a skromný….Poprvé jsem se mohla osobně setkat s jeho paní Agnes, která je stejně jako její manžel velmi příjemnou společnicí a navíc stále krásnou ženou.

O necelou hodinku později začala přednáška s projekcí fotografií. Člověk se zatajeným dechem poslouchal poutavé vyprávění a přitom koukal jako blázen na úžasné fotky. Na stěně naskakovala jedna za druhou a na žádné nebyla nějaká chyba, něco co by se těm snímkům dalo vytknout. Prostě nádhera!

Nezasvěcení si to možná ani neuvědomovali, ale pan Štreit je nejen PAN FOTOGRAF, ale také neuvěřitelně pilný a pracovitý člověk. Za vše snad mluví skutečnost, že už měl po celém světě více než sedm set výstav a vydal dvaadvacet knih. O téměř každém člověku na snímku dokázal vyprávět jeho životní příběh…. Některé kolekce fotek přitom vznikaly dokonce několik let. Třeba ty, když chodil s poutníky pěšky z Varšavy do Čenstochové.

Dovedete si představit, že byste třeba čtyři, pět, šest let… jeli na jedno místo, putovali s lidmi deset dnů pěšky a fotili? A z toho pak vybrali jen pár fotek pro jeden cyklus? Tolik vynaložené práce pro jedno téma… Nepíše o něm bulvár, ale možná právě proto po sobě zanechává velkou stopu…. Fotí neobyčejné životní osudy „obyčejných“lidí….. Na lidi z bulváru nikdo po pár letech ani nevzpomene. Po Jidřichu Štreitovi ale zůstane obrovský kus odvedené práce….

Co říct na závěr? Nic… Jen jsem si večer už po tolikáté říkala, že je dobře, když můžu dělat novinařinu a potkávat se s podobnými mistry svého oboru, kteří přitom zůstali naprosto normálními a skromnými lidmi….

Všechny zdraví a krásné dny přeje Lenka