Utajená svatba

Ta svatba byla od začátku divná... Něco mně na ní nehrálo... Co divná! Mně se na ni vůbec nechtělo! Proč? No řekněte, komu by se chtělo štrachat fotit svatbu až kamsi do Krkonoš? V Krkonoších jsem naposledy byla, když jsem měla patnáct a teď je mně o třicet víc. Říkala jsem si:  "Nestojí ti to za to! Vykašli se na to!" Zpětně jsem zjistila, že je to bratru tři sta kilometrů... Sice jsem nemusela řídit, protože mně nevěsta, se kterou jsem komunikovala jen přes mail a telefon, slíbila odvoz... Ale přesto - sedět několik hodin v autě bez klimatizace, když je venku třicet stupňů ve stínu, není také zrovna med.

Když mně pak asi před měsícem od nevěsty připlul mail s odkazem na stránky, kde najdu fotky, které  se jim líbí, tak jsem odepsala, že já ale fotím krapet jinak, že se jim mé fotky možná ani nebudou líbit, tak ať raději kouknou na můj web, jaký mám styl. Pokud by také chtěli, abych kdesi na konci světa ztvrdla dva dny, tak to bude stoprocentní přirážka. No prostě jsem jim jasně dala najevo, že o focení jejich super dne nestojím. Obratem ovšem došla odpověď, že se jim mé fotky líbí, a že souhlasí se všemi podmínkami. Věřte, že jsem z nich byla hotová s nervama. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Na druhé straně mně bylo jasné, že peníze potřebuju a sto procent je prostě sto procent! Ulevila jsem si před kolegou Karlem, který má v Krkonoších babičku a často za ní jezdí. Ostatně za všechno stejně mohl on! Vždyť on mně tento bezva kšeft dohodil! Kámošům doporučil, jak super fotím... Nakonec jsem ho v práci ukecávala, jestli by onu svatbu nechtěl nafotit sám, protože měl právě v onen čas trávit dovolenou u babičky a dědy ve Špindlu. Nechtěl... Prý si to musí užít... Musel pak tedy pár dnů poslouchat mé nářky, jak se mně tam nechce.

Abych mohla na onu svatbu jet, musela jsem v práci s předstihem všechno napsat, takže jsem každý den makala jako divá až do noci. Den předem mně zavolal Karlův bratr, že mě poveze, protože jedou s dalším bráchou taky za babičkou. Dali jsme si sraz na parkovišti před jejich panelákem. Když jsem tam tak pár minut seděla a čekala na odvoz, začal ve mně vrtat červík pochybností. Nejedu já vlastně na Karlovu svatbu? Jakmile se objevil můj taxikář, hned jsem na něj zaútočila, jestli tak náhodou, čistě náhodou, nejedeme na Karlovu svatbu.... Velice se podivoval a tvrdil, že o ničem neví, a že nemá ani sako... Nahlas pak přemýšlel, jak jsem mu nasadila brouka do hlavy...

Vážení, když to úplně zkrátím, tak jsme fakt jeli na Karlovu svatbu... Věděl o tom ale jen jeden z bratrů, kteří mě vezli... Téměř jistá jsem si byla v Miloticích, kde jsme měli vyzvednou koláčky a zákusky. To byla hodně komická situace... Hoši se ptali, jestli je tam vše připraveno na jméno Prchal, a že ne... Tak na jméno Medusová, tak se totiž jmenuje jeho snoubenka. A že také ne... Tak jsem jim napovídala, aby se zeptali na Maradovou - žena tohoto jména si mne objednávala... Když se ptali na Maradovou, tak už paní v cukrárně málem kleplo. Jen odtušila: "Už jste mně řekli tři jména a ani jedno nebylo to pravé...." Bráchové museli zavolat Karlovi a konečně se dozvěděli to správné heslo...

Bráši byli super, a tak více než čtyřhodinová cesta docela rychle utekla. Před jedním hotelem v Malé Úpě v Krkonoších nás vítal, hádejte, kdo? No jasně! Karel! A jeho Marcelka nalévala hned u vchodu slivovici... Myslela jsem, že ho uškrtím jako hada... Stoprocentní příplatek se v okamžiku rozplynul jako pára nad hrncem... Na místě jsem se dozvěděla, že o svatbě nevěděli ani rodiče... Ti byli do Krkonoš pozváni na rodinou dovolenou, aby se prý obě strany více poznaly... Všichni se nejdříve pár dní poznávali, družili, chodili po horách a teprve den před svatbou se vše dozvěděli. Asi nejhůř onu novinku nesla maminka nevěsty, ale nakonec se s tím taky srovnala... Komické bylo, že svatební tatínek nevěsty prodal na svatbu víno své vlastní dceři. Neměl o tom ale ani tušení! Údajně mělo jít na oslavu kamsi do Prahy...

Na svatebčany, z nichž neměl téměř nikdo slavnostní oblečení, čekalo ještě jedno překvapení. Svatby někde na dně moře, vodních plochách, ve vzduchu, na vrcholcích hor a nejrůznějších místech pod širým nebem, jsou dnes už docela běžné. Zase až tak běžné ale není, aby svatebčané museli dorazit na obřad pěšky. A to nás téměř všechny čekalo! Museli jsme z hotelu dusat dva kilometry do nadmořské výšky 975 metrů... Dovedete si představit, jak jsem tam došla mokrá jako myš? Na rozdíl od ostatních jsem na zádech valila deset kilogramů techniky. Navíc jsem samozřejmě musela po cestě fotit turistický výšlap svatebčanů, což obnášelo naklusat vždy pár desítek metrů dopředu, udělat nějaké záběry a zase znovu... Svatební oběd si v Krkonoších prostě každý musel zasloužit... Odměnou všem bylo ale krásné prostředí hor, protože se nádherně vydařilo počasí.

A jak to bylo všechno dál? To už by bylo vyprávění na další příběh... Já jsem si jen po celou dobu blahořečila, že jsem se vykašlala na sako, které jsem zvažovala přibalit do zavazadla i slušnou obuv. Bylo to ode mne velmi prozíravé... V saku bych tam byla jako černá vrána. V teniskách se mně také vyšlapovalo mnohem líp než v lodičkách... Ostatně jeden muž měl kravatu a svatební matka nevěsty mu ji nekompromisně ustřihla! A ještě poznámka nakonec... Svatební otec ženicha se mně svěřil, že mu doma v Hodoníně visí ve skříni nový oblek, který si nechal ušít teprve před dvěma měsíci... Na svatbě byl sice v riflích, ale zato v nových teniskách, které si do Krkonoš koupil na túry! :-)

Kdo je moc zvědavý, může kouknout do fotogalerie, kde je z této utajené svatby pár fotek.

Všechny Vás zdraví a jen samá příjemná překvapení přeje Lenka