To nejlepší z pouti....

Blatnice žila včera a dnes poutí. Té včerejší se říká "Domácí". Nevím sice proč, protože na ni přijíždí tisíce lidí z celé republiky stejně jako na tu, které se říká "Hlavní" a byla dnes. Domácí pouť se slaví snad už od nepaměti vždy přesně v den svátku svatého Antonína Paduánského, což je 13. června. Hlavní pouť pak bývá po svátku následující neděli, což bylo právě dnes. Já jsem si letošní poutě příliš nějak neužila. Oba synové přijeli domů sice už v pátek. Věděla jsem ale, že musím v neděli dopoledne vyrazit do Javorníku na Horňácku, kam se sjely pěstounské rodiny z celé republiky. Odpoledne jsem sice zamířila na kopec, ale ještě před tím jsem si musela na chvilku lehnout, protože mně bylo fyzicky šíleně zle. Dnes jsem zase místo putování na kopec jela do Hodonína fotit první svaté přijímání. Děti tam byly nádherné. Všechny měly nejen krásné šaty, ale hlavně oči. Takové ještě čisté bez nánosů bahna, které nám občas pohled zakalují přibývající roky a špína života.

Z Hodonína jsem se řítila na kopec. Když jsem přijížděla od Veselí k Blatnici, nechtěla jsem věřit svým očím. Přestože už bylo po poledni, kopec byl stále zcela pokrytý auty. Samozřejmě kromě míst, kde zrovna nestály různé pouťové atrakce. Tolik aut jsem snad ještě na Antonínku neviděla. Parkovala po celé louce. Bylo zajímavé, že z poutníků téměř nikdo nespěchal domů ke svátečnímu obědu, jako tomu bývalo v minulých letech. Mnozí s radostí využili možnost zakoupit si  oběd za pouhých pětašedesát Kč- i s pitím - no nekupte to!

Ve dvě odpoledne následovalo v kapli svatého Antonína požehnání. Zajímalo mne, kolik přijde lidí. A divili byste se... Kostelíček byl plný! Pak pokračoval kulturní program a lavičky byly stále plné. Lidem se prostě na kopci líbí čím dál víc... Já jsem ale na program už nezůstala a jela domů. Věděla jsem, že musím kopírovat a zpracovávat fotky. Pustila jsem se do toho a nebýt Johnyho a jeho přítelkyně Katky, tak bych u toho PC asi seděla jako magor ještě teď. Oni ale vydrhli gril, vytáhli křesílka a stoleček, a že prý mám jít s nimi grilovat. Lidi, já tak negrilovala snad už tři roky, co se Johny odstěhoval do Brna a můj muž za hlasem svého srdce. A tak jsem šla za mladými a najednou se mně chtělo hrozně brečet, protože jsem si uvědomila, že jaksi už nebylo proč několik let ty židličky vytahovat, že prostě nebylo s kým si sednout a povídat... Jak už jsme ale grilovali, pojídali a popíjeli výborné víno, tak smutek kamsi odvanul a bylo dobře. Najednou to bylo jako za starých časů, kdysi v pravěku, kdy jsme ještě byli celá rodina... A pak jsem si uvědomila, že z celé té letošní poutě bylo nejlepší právě toto grilování, povídání a setkání se synem a jeho budoucí ženou, kteří mne nenechali magořit u počítače a chtěli být chvilku se mnou...

Všechny zdravím a přeji, aby si také měli alespoň občas s někým  povídat a třeba grilovat Lenka

A tady naleznete fotky a tedy i pohled, jak Hlavní pouť viděl můj syn Filip:

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=106&Itemid=9

A takto jsem Domácí pouť viděla já....

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=107&Itemid=9