Těžké období, přátelé a naděje...

Poslední dny, týdny a měsíce prožívám velmi náročné období, což byl také důvod, že jsem se tady na dva měsíce odmlčela. Přes všechny obtíže a překážky jsem v této době poznala, kdo je skutečný přítel. Dnes v noci mi ale došel mail od kámošky, který mne fakt dostal.  Přes slzy jsem se musela smát. Nejde se o něj nepodělit. Mne nakopnul, potěšil a vlil novou sílu. Znamená pro mne ale mnohem víc než jsem schopna slovy vyjádřit. Tady je:

Víš,
představuji si Tě na pustém ostrově, kde není vůbec nic k jídlu, je tam jen chabý potůček pitné vody. Máš tam ale svůj foťak, papíry a tužky, ale na ostrově není nikdo kdo by Tvé články četl, ani ocenil Tvé krásné fotografie. A kolem dokola samé moře. Plavat sice umíš, ale na rekord to není a ani Tě to nijak zvlášť nebaví.

CO UDĚLÁŠ?
Podle mě posháníš dřevo, co kde leží, nějak zmatláš vor (při té práci nafotíš a popíšeš zajímavosti ostrova) a vyrazíš nazdařbůh. Při plavbě se budeš krmit hnusnýma rybama, neboť si je nebudeš mět jak udělat, jelikož nejsi kuřák a nebudeš mět sirky, ale hlady neumřeš. Při té cestě se spoustu nového naučíš, zdokumentuješ a zapíšeš, co vidíš a cítíš a pak konečně jednoho dne narazíš na pevnou zem. Pak vydáš všechny své nasbírané poklady (UTRPENÍ, HLAD, ZOUFALSTVÍ ZE SAMOTY A BEZNADĚJE) a vše se Ti stonásobně vrátí zpět.

Tak to vidím já, obrázku.

A já mohu říct jediné: "Díky, díky, díky...!!!!"

Všem věrným návštěvníkům těchto stránek přeju, abyste také měli takovou kámošku, která Vás nějakým způsobem podrží, když Vám bude nejhůř... A znovu opakuji: Já mám to štěstí, že mám takových kámošů víc. Ta, kterou zde cituji, to navíc dokázala úžasně hodit na papír.... Fakt velká vděčnost....