Staří přátelé...

Dnes byl zase blázinec. Brzy ráno budíček a hurá do Kuželova fotit biřmování. Při zpáteční cestě jsem se zastavila ještě podívat do kostela ve Velké nad Veličkou, kam pan arcibiskup Jan Graubner z Kuželova přejel a biřmoval dalších šestnáct mladých lidí. V Kuželově jich bylo dokonce třicet jedna. Domů jsem dorazila akorát v okamžiku, kdy zvony bily poledne. Hned jsem sedla k PC a začala kopírovat a zpracovávat fotky. Asi po hodince mého snažení najednou někdo zvoní. Nedělní nečekaná návštěva. Jdu otevřít a za dveřmi kamarádka, se kterou se znám už více než dvacet let, a že jestli nemám čas. „Jasně, že mám!“, říkám a v duchu si blahořečím, že jsem ten talíř s nedojedeným obědem, který jsem do sebe rychle házela mezi prací, stačila odložit v kuchyni na linku.

Jo, jo… Vzpomínám si… Byla jsem kámošku před pár týdny navštívit, protože je vážně nemocná. Tehdy mě poprosila, jestli bych ji neudělala takovou malou službičku. Prý, jestli bych ji neostříhala dohola až začne působit chemoterapie, která ji čeká… A teď tedy nastala ta chvíle… Skočila jsem pro mašinku a začala vyholovat zatím ještě stále hodně husté vlasy. Už ale prý začaly po chomáčích vypadávat, a tak musí pryč. Jak jsem tak mašinkou jezdila sem a tam, hlavou mně letěly vzpomínky…

Začaly jsme se kamarádit záhy poté, co jsem se nastěhovala do Blatnice. Obě jsme měly malé děti, a tak jsme spolu sedávaly na lavičce před domem u pískoviště, které tehdy vykopal ve svahu přes silnic můj manžel, protože před pětadvaceti lety nebylo na vesnicích vůbec obvyklé, aby tam byla nějaká pískoviště. Pokud jsme chtěli, aby si naše děti měly kde hrát, muselo se pískoviště udělat. Tehdy jsme ještě byli fungující rodina a já věřila, že to tak bude až do smrti. Všechno bylo ale nakonec jinak…

I s tím naším přátelstvím z pískoviště bylo s vývojem let všechno jinak…  Kdysi dávno jsem chtěla být matkou v domácnosti. Dnes tomu moji známí vůbec nechtějí věřit. Chtěla jsem se starat o rodinu, děti a co největší pohodlí svého muže. Asi to byl pořádně veliký úlet. Můj muž mně po pár letech společného života oznámil, že ať si nemyslím, že mne bude celý život živit. Jsem žena činu, tak jsem si po jeho milých slovech začala bleskurychle hledat zaměstnání. Jak jsem dříve doma s obrovským nasazením leštila okna, lustry, nábytek a kliky u dveří, tak jsem se se stejnou vervou pustila do kariéry. Tehdy ještě ani ne tříletý syn putoval do školky, čehož dodnes lituji. Ještě dnes  na ty čtyři roky vzpomíná jako na nejhorší období jeho života…

A s tím, jak jsem začala makat, nebyl čas vysedávat na lavičce. Když jsem pak přešla do novin, tak už nebyl čas vůbec na nic. Dnes už pomalu není ani čas se zastavit a jít popřát někomu z rodiny k narozeninám.

Jak jsme dříve s touto kámoškou trávily společně spoustu času, nejen povídáním, ale také třeba vyšívání (další věc, které známí nechtějí věřit), tak teď jsem na ni v posledních letech s bídou stačila jen kývnout od garáže a říct ahoj. Téměř nebyl čas ani pozeptat se, jak se daří. Před pár roky jsem se dozvěděla, že bojuje s rakovinou. Celý život byla taková skromná, tichá, žila a obětovala se jen pro rodinu a ve stejné tichosti snášela tuto nelehkou nemoc. Když jsem se občas zeptala, jak je, tak si nikdy nenaříkala a nestěžovala. Vždy se na svou situaci dívala pozitivně s tím, že vše musí nějak zvládnout a vydržet. Už jsem si myslela, že je za vodou, vyléčená, když se mně před pár měsíci svěřila, že zákeřná nemoc udeřila znovu s ještě větší silou.

Jak jsem tak brousila mašinkou po její hlavě, vzpomínala jsem na ty roky, které jsme spolu prožily u toho pískoviště a ani jedna jsme tehdy netušila, co nás čeká… Jednu utrpení z těžké nemoci, druhou rozbitá rodina se spoustou neviditelné bolesti. V krku jsem měla stáhnutou smyčku a říkala si, proč to tak všechno muselo dopadnout. A jak už u této kámošky bývá zvykem, zase si nestěžovala a nežehrala na šílený osud, proč onemocněla právě ona a ne někdo jiný. Kdepak… Na tváři měla zase ten svůj skromný úsměv a na rtech slova, že „to“ musí vydržet a zvládnout… Jen tak mezi řečí mně ukázala obrovskou jizvu se spoustou stehů a taky jakousi voperovanou hrůzu u kliční kosti, kudy jí kapou chemo, protože má moc špatné žíly...

Jaký protiklad k jiným lidem, které znám. Pořád se patlou ve svých veleproblémech, jimiž zahrnují nejen své blízké, ale i široké okolí. Svými vzdechy a sebestředností křičí do světa: „Všímejte si mne! Hýčkejte mne!  Pomáhejte mně všichni! Že máte taky problémy? Pozor! Já je mám větší! Já jsem ten nejdůležitější člověk na světě! Já mám ty největší problémy, které jsou k nevydržení….“

Ach jo… S tím ale asi nic nenaděláme… Tak to prostě bylo, a tak to bude, co svět světem bude… Žijí vedle nás ale také nenápadní lidé, o nichž skoro nikdo neví a přitom jsou to hrdinové všedních dnů. A pak jsou tady ti sebestřední křiklouni. O nich možná ví hodně lidí, ale k čemu to je, když centrem jejich života se stali oni sami?

Co z toho vyplývá? Udělejme si čas na staré kámoše, nezapomínejme na ně. Hlavně ne v okamžicích, kdy naši blízkost potřebují, i když si ji v žádné případě nijak nevynucují… Stojí jen opodál a čekají, jestli si všimneme…

Všechny zdraví a všímavé oči i srdce přeje Lenka