Stáří...

Mám pár "kámošů" nad osmdesát, kteří jsou staří, opuštění, už o ně nemá nikdo nějak moc zájem, protože nejsou výkonní, jak kdysi bývali... Z pohledu některých lidí jsou prostě k ničemu, a tak se nevlastní vinou ocitli na okraji společnosti. Vím moc dobře, co je samota a opuštěnost, a tak s nimi soucítím... Pokud to jen trošku jde, snažím se je aspoň občas nějak potěšit...

Včera jsem se dozvěděla, že jedna z těchto mých kámošek pocítila ještě víc, jak je nechtěná... Nejmladší syn jí s manželkou oznámil, že její pokojíček (rozměru cca dva a půl krát tři metry) potřebují pro jejich několikaměsíční dcerku... Kromě toho mají další dva pokoje, jídelnu, kuchyň, jednu místnost s krámy a obrovskou půdu, ze které by se dalo udělat nádherné bydlení.... Stará paní nechtěla dělat problémy, a tak z domu, kde se svým mužem vychovala čtyři děti, putovala v třiaosmdesáti do třetího patra domu s pečovatelskou službou...

Zastavila jsem se za ní... Byla tak šťastná, že tam chvilku nemusí být sama, a když jsem jí objala, tak jsem pochopila, že je to stále jen malé, ztracené dítě, které vzhledově sice zestárlo, má šedivé vlasy, žádnou sílu, rozum slábne, ale potřebuje objetí, jako když byla malá holčička. Zároveň s tím mně naskočilo, jak nelehký život prožila... Její rodiče se za první republiky rozvedli a soud ji přiřknul tatínkovi, který ji šoupnul do děcáku... Dnes mně vyprávěla, jak moc se tam naplakala... Na vysoké škole se zamilovala a těsně před státnicemi jí komunističtí soudruzi milého na několik let zavřeli do kriminálu. Čekala na něj mnoho let, aby se po jeho návratu vzali. Pak společně prožili pěkný život, i když nebyl vůbec lehký. Byla učitelkou, ale protože se nevzdala své víry, tak nesměla učit. Dřela jako dělnice a pak se stala pomocnicí v kuchyni. Na svůj úděl si ale nikdy nenaříkala. Před pár lety ji ovšem manžel odešel na věčnost a ona zůstala sama. Žila v domě se synem a snachou a přitom byla sama, jak jen člověk může být. Teď vše vyvrcholilo tím, že ji odložili, jako už nepotřebné zboží. Svůj život začínala v dětském domově a končí ho v domově pro přestárlé... Bylo mně ze všeho na nic... Když jsem od ní odcházela, tak jsem se ptala Boha: "Pane, proč se zlé věci dějí hodným lidem a darebáci si žijí, jakoby se nechumelilo?"

Pokud máte ve své blízkosti někoho z přestárlých lidí, na které se všichni vykašlali, tak ho prosím obejměte. Nic vás to nebude stát a on bude šťastný... Tito lidé na to čekají, jako malé děti....

Zdraví Lenka