Setkání spolužáků po třiceti letech

Když mně někdy v září přifrčela pozvánka na setkání se spolužáky ze základní školy po třiceti letech, tak jsem si nejdřív říkala, že nikam nepůjdu, protože jsem tlustá jako vepřík, takže by mne tam stejně nikdo nepoznal. V duchu jsem si taky říkala, že je to šílený. Třicet let... Vždyť je to celý život a mně to přitom nepřipadá vůbec dávno, co jsme se rozprchli na střední školy, učiliště a potom do života. Některé z těch spolužáků jsem fakt neviděla celých, dlouhých třicet. Pocházím ze Židlochovic a už od třiadvaceti bydlím na Slovácku, takže jaksi nebylo moc příležitostí ani k nějakým náhodným potkáváním třeba na ulici.

Nakonec mne ale ukecala bývalá sousedka z lavice Jitka, a tak jsem se rozhodla, že si do Židlochovic zase zajedu. Aspoň navštívím mamku, kterou taky moc často nevidím a budu moct zajít na hřbitov, kde sní svůj věčný sen taťka a další blízcí. Přiznám se, že jsem z toho prvního setkání po tolika letech měla docela obavy... Hrozila jsem se představy, jak mně každej bude říkat, že mě vůbec nepoznal, jak jsem se změnila a kdesi, cosi...

Jituš mně napsala, že přijede kvůli autobusovému spoji o hodinu a půl dřív, jestli bychom se nemohly sejít a pokecat s předstihem. Docela jsem to přivítala. Na místě jsme tedy byly první a měly hromadu času všechno potřebné probrat. Nevím proč, ale Jitku jsem si pamatovala jako holku s dvěma culíky. Dozvěděla jsem se, že je nosila snad jen do páté třídy. No vidíte a mně utkvěly navždy :-)

Sotva jsme spolu pokecaly, tak se začali pomalu trousit další spolužáci a světe div se! Všichni mě poznali, což mne samozřejmě potěšilo. Dorazila i třídní učitelka Marie Vyskočilová. Vypadala úplně stejně jako ve škole. Jen vlasy jí zbělely a přibylo vrásek. Tu jsem měla ráda. Byla tělocvikářkou a tělocvik mne vždycky bavil. Úspěšně jsem reprezentovala školu v atletice a házené, a tak mně tato třídní učitelka za mé úspěchy psala pochvaly na vysvědčení.

Některé ze svých bývalých spolužáků ze základky jsem poznala a jiné ne. Kluky třeba hodně změnily vousy, které si nechali narůst, ale i hlasy měli úplně jiné než ve škole... Holky, s nimiž jsem se kamarádila, mně připadaly všechny stejné. Obdivovala jsem bývalou premiantku třídy Jitku Pokornou. Ve škole jí to fakt šlo. Na vysvědčení mívala stále jedničky od shora až dolů. Školu zvládala levou zadní. Vždycky ale mívala pár kilo navíc. Po třiceti letech ovšem přišla na sraz kočka jako lusk. Štíhlounká jako proutek, v elegantním kostýmku z kvalitní látky vypadala, jakoby sestoupila ze stránek módního žurnálu, kde se píše o ženách, jimž je nad čtyřicet a vypadají stále skvěle.

Setkání mně připravilo také jednu kuriozitku. Se zpožděním, ale zato s plnou náručí růží, dorazil Mirek Říha. Každé spolužačce dal jednu květinu a zbytek třídní učitelce. Ty růže byly fakt nádherné... Žádné scvrkliny z Lídlu, ale téměř deset centimetrů velká poupata. Prostě nááádhera.... No a z tohoto Mirka vypadlo, že už bydlí pětadvacet let v Uherském Hradišti, kde má i prodejnu. Poslední roky vlastně už žije na Velehradě. A hádejte, kam jezdí pro víno? K pár vyhlášeným vinařům do Blatnice... Když mně to říkal, tak mně lezly oči z důlku... Žili jsme kousek od sebe tolik let a vůbec jsme o tom nevěděli. On jezdil do Blatnice, kde bydlím, já zase třeba rok pracovala v Hradišti a na Velehradě bývám taky hodně často... Prostě to bylo hodně úsměvné...

A celkový dojem ze srazu? Bylo to super! Všichni byli normální, nedělali ze sebe něco, co nejsou a připadlo mně, jako bychom navázali na dialog, který jsme vedli před třiceti lety. Jen už jsme toho měli hodně odžitého... Někdo třeba pár manželství, další ztrátu partnera či těžkou nemoc. Kdo ví, jaké bude naše další setkání...

Všechny zdravím a studentům i žáčkům přeji minimálně tak dobré spolužáky, jako jsem měla já.... Lenka