Setkání misionářů s Otto Neubauerem při Dnech víry v Praze

Koncerty, přednášky, divadlo, filmy, chvály, mše svaté, adorace, návštěvy přestárlých a nemocných, přímluvné modlitby, setkání v kavárně, umělecký workshop i aktivity pro děti. To všechno přinesly Dny víry, které se v Praze uskutečnily od 31. 5. do 6. 6. Jsem velmi vděčná, že jsem se alespoň na čtyři dny mohla zapojit do týmu františkánů. Na prvním místě se mne nejvíce dotkla radost, která ve Farnosti Panny Marie Sněžné, kde měl františkánský tým zázemí, po celou dobu panovala. To bylo prostě jedním slovem fantastické. Skutečná bratrská láska se dnes prostě už hned tak nevidí…

Součástí náročného programu byla i formace misionářů. Ve středu do Prahy přijel Otto Neubauer z komunity Emmanuel ve Vídni. Až v tom okamžiku jsem se dozvěděla, že jde o dlouholetého misionáře. Podobné misie už v minulosti vedl například ve Vídni, kde žije se svou ženou a šesti dětmi, ale třeba také v Paříži. S námi se v Praze podělil o své bohaté zkušenosti. Tady uvádím pár věcí z toho, co v kostele Panny Marie Sněžné , kde se setkání uskutečnilo, zaznělo:

Otto Neubauer hned v úvodu svého povídání připomněl, že misie jsou vždy časem milosti.

Dále řekl: „Papež František říká, že nelze evangelizovat z balkonu. Misie nám pomáhají otevřít svá srdce Bohu. Pokud chceme lidem hlásat Krista, musíme mít své srdce blízko jejich.

Co to pro nás jako církev znamená učit se otevřít svá srdce?

1. Všichni jsme přijali Ducha Svatého a ten může změnit každé srdce. V Duchu Svatém jsme poslechli hlásat evangelium, protože nám to vnuká.

2. Má zkušenost je taková, že lidé čekají na evangelizátory. My si myslíme, že to tak není, protože na nás někdy reagují negativně. V lidech ale existuje touha po Bohu a my musíme tuto touhu pomáhat osvobozovat.

1. krok Kam by dnes šel Ježíš? Kam Ho táhne srdce?

Dvacet, třicet let nás zaměstnává jedna otázka: Kam by dnes šel Ježíš? Kam Ho táhne srdce? Misie je především touhou Ježíšova srdce. On touží po každém člověku. Božím snem je prožívat společenství s každým člověkem. Dvacet, třicet let poslouchám stále stejné odpovědi. Fascinuje mě, že všichni říkají to samé a je to i v evangeliu. Ježíš hledá na prvním místě ty nejvzdálenější hříšníky a chudé. Často to ale neděláme.

Problém naší církve je, že chceme být v církvi mezi svými, s nimiž je nám dobře. Jaká je to ale radost, když se otevřou dveře druhým! Je úžasné pořádat nejrůznější akce, ale máme skutečně zájem setkat se s lidmi a nechat se dotknout srdce? Potřebujeme dotyk, který přetváří vnitřek, kdy se vše obrací.

Někdy jsme hrdí, co všechno jsme udělali. Motivujeme druhé, aby se od srdce k srdci setkali s jinými lidmi. Misie, které potřebujeme v dnešní době, sestupují dolů, abychom se přiblížili lidem. My máme ale příliš mnoho balkónů. Musíme z nich sestoupit a přiblížit se druhým, musíme se nechat i zranit. Na druhé straně ale přitom zažíváme také radost.

Není jiný most než od srdce k srdci a tomu se musíme učit po malých krůčcích.

Nikdy nechoďte do misií s tím, že byste chtěli někoho obrátit. Musím sestoupit, musím se sám stát chudým, abych se mohl s druhými setkat od srdce k srdci.

Misie znamená, že přichází Ježíš. To On touží po lidech. Ježíše potkám právě v chudých, hříšnících a to otevírá naše srdce.

Jeden z nejkrásnějších plodů misií je, když se naučíme více milovat. Pokud ale máte po misiích více strachu, více vás štve okolní svět, tak to pozor!!! Vše provází pokora a sestupování.

2. Krok -  Postoj, s jakým potkáváme lidi

Za jednotlivé lidi musíme nejdříve Bohu děkovat, protože každý člověk pochází od Boha. Tak se mění můj pohled. Děkuji za něj, i když je ten člověk ke mně agresivní. Druhého nesmíme nikdy soudit. Někdy to chce čas, aby se naše srdce setkalo se srdcem toho druhého. Most k druhému vede přes naše srdce a srdce toho druhého.

3. Krok Máme před sebou cestu, kterou s námi prochází Bůh

Týdenní misie jsou impulsem, který nás probudí a zahřeje naše srdce. Cesta lásky je cestou křížovou.  Často se setkávám s post misijní depresí. Mnozí si myslí, že misie nepřinesly žádné výsledky, protože nevidí žádné ovoce. Ale ta láska padá jako semeno do země  klíčí, i když měsíce či roky třeba nic neuvidíme. Čím více času ale uběhne, tím více plodů vidíme.

Někdy se farnost dívá pouze jeden po druhém, ale my jsme se u nás naučili trvale koukat ven. Papež Benedikt říká, že nikdo nechce být objektem misijního působení. Nechtějte lidi získat pro svou skupinku, ale pro Boha. Může to trvat dlouho, ale je to Pán, který staví dům.

Papež František říká, jaké jsou dnes misie:

Je chaotický dav – zamícháme se do tohoto davu lidí, kde se na sebe vzájemně tlačíme, setkáváme se jeden s druhým, doprovázíme druhé. Uprostřed toho najednou vzniká svět putování a sám Pán tam vytváří vztahy mezi srdci.

Nechystám se už dělat misie na velké úrovni. Snažím se setkávat tváří tvář s druhými lidmi. Takové misie dávají radost. Pokud lidé budou vidět vaši radost, tak ji také budou chtít.

A jak toto zvládat žít doma i na ulici?

Pro mne je životně důležité denně si vyhradit čas na adoraci. Když se za druhé modlím, mění se můj pohled na ně. Musíme se učit soucitu s druhými (knězi). Je to dlouhý proces. Musíme mít porozumění pro každého člověka. Musíme ale také stále přicházet s novými věcmi, protože svět skutečně čeká.

Jedno z největších pokušení při misích je ztráta odvahy. Toto nebezpečí vychází z mého srdce. Pozor! Mnoho skupin dnes říká, jak je dnešní svět zlý, ale to není hlavní nebezpečí! Hlavní nebezpečí vychází z toho, že nemilujeme.

Obrácení spočívá v chudé církvi pro chudé. Klíčem je naše chudoba. V minulosti bylo hříchem, že církev usilovala o moc a bohatství.

Největší radost mám, když vidím, jak se otevírá srdce. To je obrovská radost.“

O tom, kdo je Otto Neubauer a co všechno dělá Komunita Emanuel, kde působí, se mohou zájemci dozvědět zde