Rozhovor s vynikajícím fotografem

Obyčejně zde rozhovory nezveřejňuji. V tomto případě dělám výjimku. Letos jsem se seznámila s fotografem Martinem Sekaninou. Když jsem slyšela jeho životní příběh, bylo mně jasné, že o tomto chlapíkovi, nebo spíše mladíkovi chci napsat. Původně jsem myslela, že by mohl být zveřejněný v týdeníku Dobrý den s Kurýrem, kde Martin s focením externě začínal. Dále jsem uvažovala o časopisu Radka Bartoníčka Krajem svatého Antonínka. Ten mne ale upozornil, že má málo místa. A to jsem ještě netušila, jak se mně Martin rozpovídá. Po přepsání našeho povídání jsem zjistila, že by rozhovor vydal na dvě novinové strany... A to mně Martin při autorizaci napsal, že by to chtělo ještě nějakou otázečku doplnit. Tak jsem mu odepsala, že pokud doplníme ještě nějakou otázečku, tak už z toho budeme mít knihu...

Doufala jsem, že rozhovor hodí na své stránky (www.slovackodnes.cz) v plném znění Radek. Má na nich obrovskou návštěvnost a "chodí" na ně právě lidé z kraje sv. Antonínka... Rozhovor jsem mu poslala už před pár dny, ale nějak se k tomu nemá... A já zase nerada píšu do šuplíku, proto rozhovor dávám na tyto "pidistránky".

Přeji všem pěkné počtení o klukovi, který na sobě zapracoval a v docela krátkém čase se dostal hodně daleko... Možná může být pro někoho inspirací, že když člověk něco skutečně chce,touží po tom, tak si může svůj sen splnit... Chce to ale hodně dřiny a sebezapření....

 

Fotograf Martin Sekanina: Nespokojím se s průměrností

 Vypadá to jako americký sen. Kluk z malého města kdesi na Slovácku na sobě naplno pracuje a záhy se dokáže prosadit mezi nejlepší fotografy v zemi. Přestože je mu teprve čtyřiadvacet let, dokumentoval už letos například návštěvu amerického prezidenta Obamy v Praze, koncert a pobyt Madonny či mistrovství světa v atletice v Berlíně. O kom je řeč? O Martinu Sekaninovi z Hluku. Po návratu z Berlína se na pár hodin zastavil u rodičů doma a byl ochotný zavzpomínat i mnohé na sebe prozradit.  

Na úvod možná taková hloupá otázka. Jak vám to šlo ve škole?

Já jsem strašně líný člověk. Je pravda, že jsem se v páté třídě hlásil na osmileté gymnázium, ale nebyl jsem přijat. Zůstal jsem na základce v Hluku a řekl si, že chci dělat sport a škola šla stranou. Chtěl jsem hrát hokej a dělal všechno pro to, aby se mi to podařilo. Přitom jsem ještě od nějakých pěti do sedmnácti let hrál fotbal. No a pak také jednu sezónu také hokej za Uherské Hradiště. Dodnes trávím každé volno na bruslích. Poslední rok toho volna kvůli pracovnímu vytížení moc nebylo.

Proč jste si po škole vybral právě učební obor truhlář?

Nejdřív jsem se hlásil na fotografa ve Vizovicích. Tam ale brali ten rok jen třicet lidí a já mezi nimi nebyl. Na truhláře mě pak přijali bez problémů. První ročník jsem si prošel peklem. Měl jsem mistrovou, která si mě vybrala, že mě z té školy dostane, takže jsem dokonce dělal z praxe opravné zkoušky. Potom jsem ale dělal praxi jinde a nikdy jsem neměl horší známku než dvojku.

O studiu fotky na hradišťské umprumce jste neuvažoval?

Ne. To studium je hodně o světle a stínu, což mne nelákalo. Učňák mi dal hodně.

V čem?

Můj mistr byl o pár let starší než já. Naučil mě všechno.

Byla to škola života?

Ze základky to byl úplný skok. Pedagogové se s námi bavili mnohem víc o životě a praxi než o samotném vzdělání. Byli tam super učitelé. Dodnes vzpomínám na spoustu vět, které tehdy padly. Tenkrát jsem je nepochopil, ale teď mi vše s odstupem času dochází.

Netoužil jste pak vystudovat střední školu?

Vždycky jsem chtěl co nejdřív pracovat, abych měl svůj vlastní příjem. Držel jsem se zásady, že nerozhoduje vzdělání, ale pokud člověk chce, může dělat cokoliv. Známky jsem neměl na maturitní obor. Také jsem nebyl žádný svatoušek.

Kam jste zamířil po vyučení?

Pár let po škole jsem se ocitl v Hluku na pile.

Pamatujete si svou první fotku?

To si pamatuji naprosto přesně. Taťka tehdy přinesl jeden z prvních kinofilmových automatů z Rakouska. Značku si už nepamatuji. Na základce jsem v osmé třídě měl sen, že vyfotím západ slunce. Koupil jsem si tehdy časopis Photo life, studoval tam ty fotky a říkal si, že udělám lepší. Fotku jsem chtěl udělat na hlucké přehradě a podařila se přesně, jak jsem si ji představoval, s tmavě modrou oblohou a nějakými mraky. První úspěch mě chytil. Na školním výletě jsem pak vyfotil celý kinofilm.

Takže jste začínal s klasickým foťákem na kinofilm…

Na učňáku jsem si pak na brigádě vydělal na jeden z prvních digitálů. Byl to takový kompakt bez funkcí. Vydržel mně asi čtyři měsíce, protože jsem ho ztratil. Zaplatil jsem za něj v bazaru šest a půl tisíce. Potom mně kamarádka posílala odkazy, co se dá v bazaru koupit. Nakonec jsem si tam koupil Canon EOS 3000 na kinofilm. S tím jsem vydržel asi rok. Když jsem pak vydělával, rok po vyučení jsem si koupil v bazaru výbavu na úvěr za devadesát tisíc korun. Byl to Canon EOS 1D. Profesionální tělo, objektiv pevnou padesátku se světelností 1,4 a teleobjektiv 70-200 se světelností 2,8. Už v posledním ročníku učňáku jsem si poprvé vyzkoušel fotit fotbal a hned mě to chytlo. Zjistil jsem si, jak to chodí, že je zapotřebí mít akreditaci. Poprosil jsem Zlínský klub a Fotbalový klub Slovácka, aby mně udělali akreditaci na sezónu a oni mi vyšli vstříc.

Co dělají vaši rodiče?

Oba pracovali hodně roků v Autopalu. Tatínek teď dělá zhruba rok na živnost zedníka. Maminka tam zůstala.

Od útlého dětství jste byl sportovcem. Byl to důvod, proč jste se později stal právě sportovním fotografem?

Pamatuji si, že jsem jako malý kluk dostal knížku o trénování. V paměti mně utkvěla jedna myšlenka. Autor tam psal hned v úvodu, že nemáme být smutní, když se nám nepodaří být vrcholovým sportovcem, protože je spousta jiných funkcí kolem sportu. Člověk může být třeba vrátným na stadionu nebo novinářem. Tehdy jsem to nechápal, ale postupem let si na tuto větu často vzpomínám, že se u mě naplnila.

Ve škole jste zrovna neexceloval, rodiče vám také cestičky životem nijak zvlášť neumetali. Jak se může vyučený truhlář stát v docela krátké době špičkovým fotografem a nezůstane třeba při nějakém focení na amatérské úrovni?

Rodiče mne vedli k tomu, že pokud něco chci, musím si na to vydělat a zasloužit si to, což byla asi ta nejlepší cesta, protože mne to nutilo pracovat na sobě. Pokud jsem něco chtěl, udělal jsem vše pro to, abych toho dosáhl. Pracoval jsem vždy na maximum. Ze všeho chci vytěžit maximum. Nespokojím se s průměrností. Chci jet na doraz. Samozřejmě, že jsem se bál rychlého vzestupu, po kterém může následovat velký pád.

Prozraďte aspoň část vaší cesty vedoucí k úspěchu.

V patnácti jsem seděl u počítače a nějak mě přestaly bavit hry, protože jsem dospěl k názoru, že buď hraji hry a někoho střílím a až dostřílím všechny, tak jde vše znova dokola. Ve čtrnácti jsem začal obdivovat kamaráda, že má vlastní internetové stránky. Tehdy je neměl nikdo. Začal jsem proto objevovat grafiku, naučil jsem se celý kód, jak se v té době dělaly a snažil jsem se s s tím prorazit. V patnácti jsem měl už pár zakázek na výrobu internetových stránek.

Myslíte, že ve vašem raketovém startu a úspěchu sehrálo roli štěstí?

Určitě. Každý krok jsem si vždycky říkal, že mám tolik smůly a chtěl to zabalit. Každá událost měla ale svůj smysl. Dodělal jsem školu, užil jsem si poslední prázdniny, rozhlídl jsem se, kde je nějaká nabídka práce a vzal jsem práci truhláře v Boršicích u Blatnice. První dva dny jsem trávil u vrtačky. Když jsem celý den pohyboval jen pákou, byl jsem z toho strašně nešťastný a řekl jsem si, že už nikdy do takové sériové výroby nepůjdu. Za další týden se ukázalo, že firma koupila CNC stroj, a že právě se mnou počítají s jeho obsluhou. Nastudoval jsem si manuál a nakonec ho uměl líp než ti, kdo absolvovali týdenní školení. Pracoval jsem tam od září do února, kdy jsem ze dne na den dal výpověď.

Kam jste šel?

Uvolnilo se místo v Synot Tipu, kde hledali správce sítě servisního technika. Najednou jsem měl dvojnásobný plat, k dispozici služební automobil, notebook, telefon, cestoval jsem, měl v práci jiné oblečení a dělal kancelářskou práci. Co si víc může mladý kluk přát? Pracovat v Hluku v truhlárně a riskovat své prsty, anebo dělat na počítači?

Správce sítě ale většinou dělají vysokoškolsky vzdělaní odborníci…

Byl jsem na pohovoru a prošel. Díky samostudiu jsem uměl hodně věcí okolo počítačů.

Přitom jste stále fotil?

To bylo ještě na kinofilm. Potom jsem se rozhodl vzít úvěr na foto výbavu. Měl jsem dostačující plat a nechodil nikdy na diskotéky, takže jsem zbytečně neutrácel. Neznal jsem nářky kluků, kolik utratili peněz za víkend. Kdybych tak žil, možná bych si nikdy nekoupil pořádný foťák. Vyřídil jsem si úvěr na devadesát tisíc korun. V pondělí jsem si ho vyřídil, koupil techniku a ve středu mně dali v práci výpověď.

Visely nad vámi měsíční splátky dluhu. Podařilo se vám najít novou práci?

To víte, že jsem zažíval obavy, co bude. Přišla nabídka dělat obchodního manažera pro interiérové studio ve Zlíně. První i druhý plat byl ale zpožděný a třetí už jsem nedostal vůbec a už ho asi nikdy nedostanu. Po třech měsících každodenního dojíždění do Zlína jsem byl zase bez práce. Nakonec jsem byl půl roku nezaměstnaný. Možná to hodně prospělo, že jsem měl čas sedět u počítače a hledat, kde by se dalo pro koho fotit.

Tehdy už jste fotil pro Dobrý den s Kurýrem?

Začínal jsem. To mohlo být v roce 2005. V době, kdy jsem končil v interiérovém studiu, jsem napsal do Deníku sport, jestli nechtějí ve Zlíně fotografa a oni odepsali, že ano. Zeptali se mě, jestli bych byl schopný nafotit fotbalový zápas Kunovice-Zlín. Tenkrát se mně to podařilo. Měl jsem štěstí. Druhý den byla v novinách velká fotka s mým jménem. Pak mě poslali na hokej, což mi nešlo. Fotku jsem nedokázal tak zpracovat. V obličejích byly stíny. Tehdy jsem ještě musel investovat do notebooku, abych mohl fotky hned odesílat do redakce. Také jsem si musel zřídit měsíční paušál za připojení, což bylo v době nezaměstnanosti dost riziko. Měli se mnou ale trpělivost, protože někdy napsali, že bych ty fotky měl mazat a ne je někam posílat.

V té době jste se tedy samostudiem naučil řemeslo fotografa?

Učil jsem se a hlavně se nebál kohokoliv se na cokoliv zeptat.

Ne každý fotograf je ale ochotný poradit…

Sportovní ano. Našel jsem si na ně kontakty a většinou mně všichni odpověděli. Pokud jsem věděl, že bude někdo z nich fotit třeba fotbal v Uherském Hradišti, tak jsme si dali sraz a oni řekli, že mám přinést fotky a pak mi řekli, co je dobrá práce nebo co bych měl naopak změnit. Navíc jsem ale neustále projížděl fotky různých agentur na internetu. Snímky světových fotografů si ale prohlížím i dnes. Dívám se na ně a přemýšlím, jak co nafotili, jaký objektiv použili, jak clonili. Jak fotka vznikla, jaký odstup si její autor udělal.

Kdy se vám podařilo získat zaměstnání fotografa na plný úvazek?

Bylo to v roce 2008 pro pražský Blesk. Ještě předtím jsem ale dělal rok a půl v kanceláři na pile. Přitom jsem externě fotil a hodně se rozvíjel. Nebál jsem se investovat a oslovit další redakce. Právě v době spolupráce s Deníkem sport se mně rozjela i spolupráce s Bleskem. Tehdy vypukla fotbalová korupce a v Kroměříži byl soud se svědky a trenéry. Byl tam trenér Kotrba a já jsem ho potřeboval vyfotit. Vyfotil jsem ho na chodbě přes několik lidí. On se ke mně pak rozeběhl a začal křičet: „Jestli chceš facku, ty mladý parchante, tak můžeš pokračovat!“ Zůstal jsem stát jako opařený. Píšící novináři hned začali škrábat do těch svých bločků a vyptávali se mě. Druhý den to bylo na titulní straně Deníku Sport a otvírák v Blesku. A Blesk ode mne chtěl i fotku. Má spolupráce s Bleskem začala tímto skandálem na podzim roku 2005. Externě jsem pro ně fotil do srpna 2008, kdy jsem se dozvěděl, že sportovní fotograf Blesku končí, tak jsem to zkusil. Posledního září roku 2007 jsem skončil na pile a začal se živit focením na volné noze na živnost.

Není legrace uživit se. Co jste všechno fotil?

Kromě sportu třeba i děti ve školce a svatby. Nějak to fungovalo a uživil jsem se. V srpnu 2008 to bylo ale špatné. Noviny nebraly moc fotek. Fotbal na Slovácku i ve Zlíně byl špatný, nikoho to nezajímalo, jezdil jsem proto i do Olomouce, Brna a Znojma.

To jste ale zase projezdil šílené peníze. Vyplatilo se to vůbec?

Projezdil jsem strašně moc. Pokud otiskli čtyři fotky, tak to šlo. To se ale podařilo málokdy. Klíčový moment byl, když jsem byl koncem roku 2005 nezaměstnaný a hledali fotografa do zlínské pobočky ČTK. Říkal jsem si, že to musí vyjít. Přinesl jsem jim fotky a nevzali mě. Zpětně jsem se dozvěděl, že to místo dostal někdo po známosti, což mě hodně naštvalo. Zařekl jsem se, že jim to nedaruji. Rozjel jsem se tak, že od ČTK sport nikdo nechtěl, protože jsem jim fotky dodával já. Fotil jsem pro ně konkrétní věci, co chtěli. Nahrnul jsem si k sobě Právo, Blesk, Šíp, Aha a další. Byla to dřina, ale vyplatilo se to. Jinak to nešlo. Ničeho nelituji.

Pomohli vám nějací lidé?

Bylo jich víc! Pomohl mně každý, kdo mi dal šanci pro něj fotit. Třeba Dobrý den s Kurýrem, kde jsem začínal, ale třeba i kamarádka z Uherského Hradiště, která při mně stála, když se nedařilo. Podporovala mě a ostatně mě podporuje dodnes. Nebojím se ničeho, jdu do všeho po hlavě. Jedu třeba fotit do neznámého prostředí svatbu. Stres má dnes ale samozřejmě každý.

Máte ještě z některých zakázek respekt? Co jste pociťoval, když jste jel třeba v létě na mistrovství světa v atletice do Berlína?

Strach nemám, ale respekt člověk mít musí. Strach může mít člověk někde v Afghánistánu. Pokud se pokazí fotka, tak ji můžu vzít od agentury. Pokud to člověk nezkusí a neriskne, nemá nic. Když jsem fotil Bolta, zkusil jsem něco navíc. Bolt se zastavil před deseti fotografy z celého světa a byl jsem mezi nimi i já. Vsadil jsem vše na to, že buď ho vyfotím nebo nebudu mít nic. Vyšlo to a byla to přesně ta fotka, co v redakci chtěli. Bylo to velké štěstí. Nelze popsat atmosféru na stadionu, když na startérova slova „Připravte se!“ ztichne pětasedmdesát tisíc lidí a pak stadion zabouří. To je důvod, proč dělat právě sport. V každém zápase je radost a smutek.

Co bylo při cestě mezi profesionální fotografy nejtěžší?

Nezůstat na stejné úrovni a svou laťku posunovat stále výš. Hlavně si nic nemyslet. Když jsem poprvé přijel do Brna, tak mně tam jeden fotograf, kterého jsem viděl poprvé v životě, řekl: „Ty jezdíš do mého regionu?“ „Jak tvého regionu? Vždyť tady není nikde napsáno: Tady je Krakonošovo! Řekli mně: „Jeď vyfotit fotbal do Brna, tak jsem jel,“ odpověděl jsem mu. Každá mince má dvě strany. Vždy se najdou lidé, kteří vám to přejí a ti, kdo vám nepřejí. Člověk se musí odrazit od skupiny, která mně to nepřeje a ukázat jim, že na to mám.

Bylo vaším snem dostat se do nějakého velkého deníku, když jste začínal fotit v regionálních novinách?

Pokud chce člověk fotit na profesionální úrovni, čte příběhy fotoreportérů, jak vypadá jejich život, jak to vypadá na velkých světových akcích, tak je jasné, že nikdy nezůstane v Hradišti. Pokud chci fotit sport, musím bydlet minimálně v Praze a nesmím se bát. Možnosti v regionu jsou omezené. Získat akreditaci na reprezentaci nebylo tehdy úplně snadné, i když se mně to podařilo. Dnes je skoro automatické a samozřejmé, že tu akreditaci mám jistou. Díky Blesku jsem se za rok dostal do Severního Irska, Polska, Litvy, Slovinska, Chorvatska, Německa, na mistrovství světa v Liberci, do Berlína i na Slovensko… Nezbývá než fandit, že naši fotbalisté uhrají ještě poslední čtyři zápasy a poletím na jaře do Jihoafrické republiky.

Je vám čtyřiadvacet a už se vám podařilo fotit Madonnu, prezidenta Obamu i mistrovství světa v atletice. Jaký je váš profesní tajný sen, co byste chtěl jednou fotit?

Určitě chci zůstat u sportu.

Já vím, myslela jsem ale nějakou konkrétní akci.

Určitě olympiádu! Je to nejnáročnější akce, kde se téměř nespí. Člověk jde spát v jednu a ve čtyři už zase vstává na vlak, protože se musí přesouvat stovky kilometrů. Takhle je zapotřebí fungovat tři týdny. Je to šíleně vyčerpávající, ale stojí to za to. Je tam plno emocí. Chtěl bych se dostat do Londýna v roce 2012. Budu se snažit, aby mi tam Blesk umožnil letět, protože na takové akce se nelétá. Fotky se berou od agentur. Snažím se ale prosadit kvalitou svých prací. Je ovšem pravda, že každý fotograf je tak dobrý, jako jeho poslední fotka. Špičkoví fotografové jsou ti, kdo mají vysoký standard a dělají stabilně výborné fotky. Je pravda, že jsou výborní fotografové, ale nemají publikované fotky, takže se o nich neví.

Je těžké dostat se dnes ve vašem oboru mezi špičku?

Nic není zadarmo. Mně to trvalo čtyři roky.

Dnes fotí téměř každý, co musí mít ty top fotky?

Žijeme dobu, kdy jsou digitály velmi kvalitní i dostupné. Dřív každý koupil kinofilm, kterého si vážil, snažil se vyfotit jednou a dobře. Dnes má každý jednu ruku v kapse a druhou fotí. Ještě jednou, ještě jednou, ještě jednou… Jeden záběr stokrát a nakonec se k té fotce ani nevrátí, protože není ani jedna kvalitní. Na druhé straně jsou lidé, kteří něco vyfotí a mají fotku dobrou už ve foťáku. A pak jsou jiní, kteří něco vyfotí a potom tráví hodiny ve photoshopu a upraví vše graficky a chlubí se. Špičkoví jsou tedy ti, kdo fotky nemusí upravovat a mají je dobré už ve foťáku.

Já jsem ale myslela, co musí mít fotka, aby byla označena za špičkovou?

Neopakovatelnou atmosféru zachyceného momentu, kdy jsou na ní vidět emoce. Například radující se skupina soupeře a v pozadí smutný hráč z prohry. Nebo třeba při hromadné havárii zmačkaných aut dva lidi pod dekou, kteří se diví, že přežili.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Přál bych si, kdybych věděl den dopředu, co bude. Ráno se probudím a nikdy nevím, co bude. Pokud vím, že mám fotit až večer, tak se snažím pospat. Pokud mně ale zavolají o půlnoci, tak jedu. Foťák mám stále připravený a obléct se mi trvá pár minut. V Hluku jsem udělal jednou rekord, když jsem byl za tři minuty po probuzení u požáru. O tom to je. Fotoreportér musí být připravený. Může jít fotit na pražský Hrad v obleku pana prezidenta a za dvě hodiny do půl metru sněhu jako tomu bylo letos v zimě v Liberci. Správné oblečení je pro reportéra velmi náročné. Může dvě hodiny sedět na fotbale v dešti a za hodinu pak fotit nějakou missku v ateliéru. Jeden den fotoreportéra je prostě velmi pestrý.

Vozíte si s sebou v autě věci na převlečení?

Určitě. Nic nepodcením. V deset hodin mohu promoknout a nestihnout si pak odskočit se někam převléct. Musí se myslet hodně dopředu a počítat se vším. Může se stát, že někde spadne letadlo a za deset minut mně zavolají, že někam za půl hodiny odlétám. Třeba mi přišla SMS, že umřel Jackson a že se ráno bude jednat, jestli poletím do Los Angeles. Počítej s tím. Nakonec tam letěl někdo jiný. Plánovat je pro mne problém. Samozřejmě, že jsou akce, o nichž člověk ví půl roku dopředu. Jako třeba návštěva papeže nebo Obamy. Ve finále se ale stejně vše ladí pár dnů předem. Je spousta lidí třeba z kanceláře prezidenta republiky, s nimiž bych si rád zašel někam posedět. Ve čtyři hodiny si myslím, že to vyjde, ale o půl páté se zraní fotbalista, jedete za ním a všechno je jinak.

Jak dlouho jste neměl volný víkend?

Řekl bych tak čtyři roky. Každý víkend mám něco. Fotbal se hraje o víkendech. Někdy za víkend stihnu pět zápasů. Za tu dobu, co jsem v Blesku, jsem stoprocentně neměl dva volné víkendy za sebou už čtyři roky. Když jsem byl na volné noze, bál jsem se někomu říct ne, protože by mně znovu nemuseli zavolat.

Žijete docela šíleným tempem. Jak dlouho myslíte, že to můžete vydržet?

Dokud mne to bude bavit, což si myslím, že bude pořád. Já si ale odpočinu, když jdu bruslit. Dostanu se ovšem strašně málo, tak jednou za čtrnáct dnů. Jezdím tam hodinu naplno, sprintuji, kličkuji mezi ostatními, třeba i do protisměru, užívám si to, sportovně se vyžiji a jsem čerstvý. Nebo jdu fotit něco jiného než sport. Třeba nějakou maminku s dítětem nebo modelku. Je veselo a já si u toho odpočinu, protože to není stresové jako fotbal, který je večer a každou minutu musím posílat fotku a zvládnout ji rychle popsat. Když jdu fotit anketu, tak je to taky v pohodě. Toto je pro mne odpočinek.

Téměř pořád mluvíte o tom, jak pracujete. Máte vůbec čas na soukromý život. Třeba na přítelkyni?

Jsem nezadaný.

Nebyl by na to čas?

Skoro se toho bojím. Kdo by toleroval, že jsem všechny víkendy pryč? Samozřejmě, že tím, že jsem v Praze sám, tak si ten čas ani nevyhledávám. Jakmile mám čas, hledám, co bych fotil a vymýšlím své vysněné fotky.

Jaké?

Teď jsem blízko fotce, o které už dlouho sním. Chtěl bych udělat fotku z hokejové brány. Je to strašně technicky náročné. Dát foťák do brány tak, aby ho nerozbil puk. V NHL mají externí blesky. Odpalují vše na dálku, je to jiná kresba, ostrost, stín. Jednu polovinu si nasvítí víc a druhou méně a fotí ze strany, která je nasvícená víc. Hráč pak má na jedné straně stín a je to i hra siluet. Přestože mám firemní techniku, moje peníze jdou do doplňků, které jsou navíc. Desetitisíce jsem dal za vysílačky a teď dělám vše pro to, abych měl foťák v hokejové bráně. Samozřejmě, že budu mít strach, aby se nerozbil. Největší problém je, jak to technicky vymyslet a udělat. Krabička bude vlastně takové akvárium, do něhož dám foťák. Bude vyrobená ze stejného materiálu jako mantinel, který vydrží náraz puku. Teď prý existuje nějaký nový druh, který nezanechává škrábance. Jsou servery amerických fotografů, kde je na toto téma obrovská diskuse. Tady v republice má občas něco navíc a nechce to prozradit. Kdežto v Americe to má každý, takže se o tom veřejně baví a dávali mi nějaké tipy. Sklo musí být uvnitř obalené černou výplní, aby se postranní skla neodrážela v tom předním.

Stále se tedy učíte….

Určitě. Pořád je důležité vymýšlet něco nového, což je v dnešní době docela problém.

Domluvíte se anglicky?

Co potřebuji ohledně akreditace, tak to jde.

Kolik je vašim rodičům let?

Táta slavil padesát a maminku to čeká příští rok.

Pokud dobře počítám, tak jste se jim narodil zhruba ve vašem věku. Dovedete si představit, že byste se teď oženil?

Ano. Docela rád bych už měl rodinné zázemí. To je ta nejsmutnější část našeho povolání, když je člověk někde v zahraničí, balí se a přichází taková smutná část, kdy ví, že se vrací do prázdného bytu. Kdyby na mne někdo čekal, byl bych raději.

Myslíte, že by takové soužití některá žena tolerovala?

Buď to může tolerovat nebo může na určité akce jezdit se mnou. Jsou kolegové redaktoři, kameramani, které doprovázejí jejich přítelkyně. Hlavně by musela mít zájem o sport. Sport je neuvěřitelně plný zážitků. Člověk musí být připravený na vše. Nelze si říct, že mám krásnou fotku radosti hráčů. Za deset minut mohou dostat dva góly a prohrávají a já si řeknu: „Ale já nemám jejich smutek! Sport je nejkrásnější v tom, že během minuty se může všechno změnit.Můžu si myslet, že už mám hotovo, ale nakonec je vše jinak.

Co byste doporučil mladým lidem, kteří by se chtěli stát profesionálními fotografy?

Nebát se. Jít do manuálního nastavení a zkoušet i různé techniky. Nefotit celý život na automat. Lituji, že jsem se bál naučit pořádně bruslit. Bál jsem se, že spadnu. Kdybych se nebál, mohl jsem hrát profesionálně hokej a ne ho fotit z tribuny. Teď zase znám hráče osobně. Pokud bych hrál za Uherský Ostroh, tak bych se s nimi neznal.

Co vám focení dává?

Tahle práce je úžasná. Kdo může říct, že byl pár metrů od Obamy, Madonny či jakékoliv jiné top celebrity? Kdo byl u pana Gotta doma? Věci, které jsou pro mne na denním pořádku, jsou pro většinu lidí nereálné. Někdo uvidí pana Gotta a musí si ho vyfotit. Já vím, že mám v archivu jeho fotek desítky, stovky a už si ho nepotřebuji fotit. Pro ně je to mimořádný zážitek a pro mne je to na denním pořádku. Někdo řekne, že byl ten a ten v televizi a já jsem s ním třeba trávil celý den nebo odpoledne. Ta práce nabízí neuvěřitelné možnosti. Viděl jsem z dvaceti metrů stíhačky nad oblaky. Kdo může vidět stíhačky takto ve vzduchu? Mám možnost jet fotit do Afghánistánu. Vlastně mohu jet kamkoliv na světě.

Láká vás fotit válečné konflikty?

Nemusím být zrovna v první linii. Určitě mě láká tamní život. Napadlo mne, prožít v Afghánistánu třeba měsíc. Najít si tam dvě rodiny a zdokumentovat jejich životy. Na jedné straně třeba svatbu a do protikladu dát druhou rodinu, která zase nějak trpí a srovnat tyto dva světy.

Jste sportovec tělem i duší. Co vám sport dal do života a konkrétně i pro práci, kterou děláte?

Člověk nemůže fotit sport, pokud ho nezná. Pokud nezná pravidla, nikdy ho nevyfotí dobře. Musí vědět, jak hokejista či fotbalista myslí, co bude následovat a dopředu předvídat. Třeba to, že se bude radovat u střídačky nebo se svými fanoušky.

Já jsem spíš myslela, jestli vám sport nedal nějaké konkrétní povahové vlastnosti.

Strašně nerad prohrávám, jak v životě, tak ve sportu. Jeden zápas nevyjde, tak zítra to musím dohnat, musím víc trénovat. Musím se podívat, kde dělám chyby, nebát se řešit to a vydržet. Focení je strašně vyčerpávající. K tomu je třeba přičíst cestování. Člověk fyzicky odchází. Znám jednu třicetiletou fotografku, která poté, co přešla do novin ze soukromého sektoru, zkolabovala. Celý den fotila a po nocích ještě retušovala. Ptala se, jak to zvládám, když ještě tak moc cestuji. Tvrdím, že je to o zvyku. Vím, co mne čeká. Když mám chvíli na oběd, tak si ho dám, nebo si dám raději rychlé občerstvení a mohu deset minut třeba odpočívat. Pokud mám chvilku volna, vím, že se nepůjdu opalovat na sluníčko, protože to strašně vyčerpává a bere síly. Vím, jak se šetřit. V Berlíně byl člověk třeba deset hodin na slunku. Tekly z nás litry potu. Rád bych chodil běhat, ale když jdu tři patra po schodech a nesu třicet kilogramů techniky na zádech, tak ty schody jdu opravdu jen ze setrvačnosti. Kolikrát je člověk šíleně unavený. Pak se mu ale podaří super fotka a už neřeší, jestli ho bolí nohy. Člověk musí vydržet podmínky, které mají všichni stejné.

Práci dáváte všechno…

Obětoval jsem tomu veškerý volný čas. Od osmnácti let až doposud. Vlastně nemám žádný soukromý život. Možná si za dva roky řeknu, že to byla chyba, ale teď si říkám, že ne. Třeba někoho potkám při práci. Nikdo netuší a neví, kde někoho potká. Pracuji dál. Dávám tomu všechno. Nikdy jsem nikomu neřekl, že něco nevyfotím. Svých kolegů si cením. Není tam nikdo, kdo by se flákal, dal bych za všechny fotografy ruku do ohně. Paparazzi jsou super, je s nimi zábava. Je to jejich práce. Lidé neznají druhou stranu, jak to funguje. Lidé nadávají na Blesk a velice podrobně ví, co tam je. Celý národ zajímá bulvár

Nechybělo vám někdy vzdělání?

Já jsem už na učňáku tvrdil, že nerozhoduje vzdělání. Podle mne rozhoduje kvalita fotek. Žádný papír nikomu prostě ukázat nemohu. Pokud se vám ale líbí mé fotky, dejte mně šanci. Podle fotky člověk nepozná, jaké máte vzdělání. V tomto oboru je důležitá ukázka prací. To rozhoduje. 

LENKA FOJTÍKOVÁ