Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP

Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach

Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.

Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?

V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat.  Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.

V kolika letech jste tuto brožurku četl?

Asi v šestnácti.

Dědeček byl katolík?

Původně, ale později přešel k adventistům.

Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?

Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.

Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.

Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.

Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?

Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.

Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.

V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.

Hodila se vám později studia jazyků?

Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.

Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?

On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.

Ale i vaše řeholní jméno – ne?

To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.

Víte proč?

Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.

Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?

K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“  Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.

Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?

Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.

Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?

Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.

Jste evangelizační řád?

Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.

Byl tam o náboženství zájem?

Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků.  Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem - vychovatelem a dospívajícím.

Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?

Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.  

Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?

Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.

Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?

Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.

Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?

Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.

Něco se ale dozvíme až na věčnosti…

To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.

Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?

Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.

Nadával vám někdo?

Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.

Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.

Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt.  I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.

To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?

I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.

Už víte, kde budete působit?

Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Těšíte se na tuto službu?

Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.

Jaké máte motto kněžské služby?

Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.

Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?

Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství. 

Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?

Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.

Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?

Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.

Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.

Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.

Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?

Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.

Jste rád, že tu budou i krojovaní?

Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?

P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.