Rodina….

Říká se, že si nikdo nemůže vybrat, do jaké rodiny se narodí. Já jsem za svou rodinu vděčná. To je jasné, že jsme si občas se sourozenci či rodiči lezli vzájemně na nervy, ale dnes s odstupem musím říct, že jsem měla na rodinu štěstí. Vždycky jsem si to možná nemyslela, ale pak jsem se jeden rok ocitla v nemocnici a teprve tehdy pochopila, jak bezvadnou mám rodinu. Teprve v okamžicích, kdy je člověku bídně, pozná, jací jsou kolem něj lidé.

Snad nikdy do smrti nezapomenu, jak za mnou tehdy mamka (ve věku nad šedesát) obětavě lezla přes plot, aby si se mnou mohla aspoň pár minut popovídat pod oknem, protože jsem ležela na infekčním. Pod tím oknem infekčního oddělení Fakultní nemocnice v Brně se postupně vystřídali brácha se ženou i má ségra s manželem (a to bydlí ve Vídni). Jedinej, kdo pod ono okno nepřišel, byl můj muž. Ještě se mnou tehdy bydlel, ale duchem a srdcem už byl mnoho let někde úplně jinde… O to víc si vážím třeba právě mamky, „staré“ sokolky, když se šplhala přes ten plot a vždycky něco dobrého vylovila z tašky….

Včera se celá rodinka sešla na padesátinách švagrové. Bylo tam pořádně veselo. Jedlo se, pilo, zpívalo a trochu i tančilo… Když jsem pak nocí uháněla autem domů, tak jsem si říkala, že jsem nesmírně vděčná, že mám takovou rodinu. Rodinu, která se umí bavit, ale také na vás nezapomene, když je vám bídně – ať už na těle nebo na duši… Že jsou tu lidé, s nimiž se mohu smát i plakat....