Připravovaná kniha o stáří a umírání...

Mám za sebou náročný den. Včera jsem si definitivně uvědomila, že něco není v pořádku s mým širokoúhlým objektivem :( Přepínání automatického  a manuálního ostření nefunguje tak, jak by mělo... Mé probuzení patřilo proto myšlence na širokáč za cca. pětatřicet litrů, který je zapotřebí reklamovat. Do konce reklamační doby zbývají dva týdny, a tak vůbec netuším, jak tato bezva reklamace dopadne :(

Přesto jsem hned ráno vyhledala potřebné doklady a vadný objektiv perfektně zabalila, abych s ním poté naklusala na poštu. Následně jsme s Filipem zamířili k letos devadesátileté Františce Hanákové. Filip si totiž vymyslel, že se ve své závěrečné práci zaměří na staré lidi Slovácka a na umírání.

Záhy jsme pravda zjistili, že ne všichni lidé, kteří mají ve tváři vepsáno devadesát let života, se chtějí fotit. S paní Hanákovou jsme ale měli štěstí. Patřila mezi výjimky, které souhlasily. A tak dnes mohla vzniknout série fotek, které Flip použije do své připravované knihy. U paní Hanákové to bylo velmi milé setkání. Provedla nás svým domem, nechala se fotit, kde si Filip vymyslel a dokonce ochotně zamířila i za svými šesti slepicemi a následně také do humna.

Je neuvěřitelné, že ve svých devadesáti letech každý den chodí krmit slepice a dokonce jim dokáže sama na zvláštní mašině postrouhat řepu. Aniž by to tato vitální žena tušila, je to pro ni určitý druh terapie. Mezi focením jsme se dozvěděli, že vychovala jednu dceru a více než třice let v blatnickém družstvě dojila krávy. Také se svěřila s některými svými bolestmi, které ji tíží na srdci a velmi trápí.

Františka Hanáková z Blatnice oslaví 19. března devadesáté narozeniny. Foto: Filip Fojtík

Odpoledne jsme s Filipem zamířili za panem rídícím Františkem Okénkou do Hrubé Vrbky. Volala jsem mu už v neděli a ten pravda z našeho nápadu nějakého focení přliš nadšený nebyl. Včera jen řekl: "Zavolejte v pondělí..." A tak jsem dnes zavolala a pan rídící řekl, že se můžeme odpoledne zastavit.

Naposledy jsem s ním dělala větší rozhovor před pěti lety, když slavil pětaosmdesátku. Nyní se mně zdál už tak trochu unavený a bez oné jiskry, kterou jsem u něho vždycky viděla. Nakonec se nechal ale odvézt i ke kuželovskému větráku. Do mého auta, do kterého se "leze" hodně špatně, ovše nastupoval jako mladík.

Když ho pak Filip prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl u větráku fotit, ochotně vyhověl a najednou se mi zdálo, že ho to i baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka, který je ochotný přistoupit na kdejakou legraci. Při cestě zpátky si povzdechnul, že už to není ono. "Ta stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná," řekl mimo jiné. Říkala jsem mu, aby byl v klidu, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti...

Když se tak ohlédnu za dnešním dnem, musím říct, že to byla velmi pěkná setkání. Taková pohlazení na duši, kdy člověk mohl jen děkovat, že potkal pamětníky, kteří si v srdci i vzpomínkách nesou spoustu moudra z prožitých let i zkušeností.

František Okénka v okamžiku, kdy se tak trochu proměnil v malého kluka... Foto: Filip Fojtík

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli alespoň občas to štěstí potkat na své pouti životem někoho, v jehož tváři jsou vepsána dlouhá desetiletí, kdy se radost střídala s bolestí a přesto to onen člověk dokázal vše ustát a kráčet životem dál... Lenka