Práce...

Ano, mým oblíbeným tématem je moje práce. Je to tak... Jsem vděčná za to, že mohu dělat, co mě baví, pro co hořím a co mne také občas spaluje... Nevím, jestli už jsem na tomto blogu někdy psala o tom, jak jsem snad už od dětství toužila, abych mohla psát. Zatímco ostatní děti běhaly po venku, já jsem ležela v hromadách knížek, hltala jejich obsah a propadala se do jiných životů a světů.

Kdesi hluboko v nitru mne snad už tehdy napadlo, že bych mohla být spisovatelkou, když jsem ale zašla do knihovny a koukala na ty plné regály knih, tak jsem tuto myšlenku rychle vymazala. Bylo mně naprosto jané, že tudy cesta nevede, protože už bylo asi všechno napsáno. Plně jsem si uvědomovala, že naše okresní knihovna je skutečně jen malým drobečkem vedle jiných knihoven, takže jsem byla od psaní nějaké beletrie odrazena. Novinařina byla ale něco jiného. Novináři popíší tuny papíru a je stará pravda, že není nic staršího než včerejší noviny, takže je stále zapotřebí, aby psali nové a nové zprávy. Dnes, kdy žijeme v době internetu, platí tato skutečnost mnohem víc.

Po maturitě jsem tedy začala snít o povolání novináře. Chtěla jsem být sporťákem. Proč? Protože jsem v té době byla sportovcem tělem a duší, závodně jsem běhala dlouhé štreky a kromě šachů milovala snad všechny sporty. Mým velkým vzorem byl Ota Pavel, který dokázal o sportovcích úžasně psát. Na žurnalistiku jsem se ale čtyřikrát nedostala. Nevím, jestli byl hlavním důvodem fakt, že má sestra žila na Západ od našich hranic. Možná bylo ale všechno úplně jinak a já jsem prostě nebyla tak chytrá jako jiní uchazeči. Když mě na vysokou školu nevzali počtvrté, tak jsem svou touhu být novinářem zabalila. Byla přede mnou svatba s mou láskou, která se nechtěla hnout z Blatnice a tím pádem jsem se mohla rozloučit i se svým snem. Za komoušů se totiž noviny dělaly především v Praze, kde jsem ostatně vždy chtěla žít. Narodila jsem se v Brně, zde jsem čtyři roky studovala a potom také čtyři roky pracovala v účtárně Průmyslových staveb.  Z kanceláře jsem se koukala na Svoboďák. Brno pro mě ale tehdy bylo malé... Říkala jsem vždycky, že budu žít v Praze nebo New Yorku... Nakonec jsem skončila v "New Blatnica"... Dál už zná mé story většina známých... Láska, o které jsem si myslela, že bude až za hrob, mne vyměnila za mladší "maso", ale já tady kdesi na východu země, jen pár kroků od slovenských hranic, nakonec našla tolik milovanou práci.

A proč to všechno píšu? Po šílené životní smyčce jsem se nakonec tady odsud, z konce světa, dostala i do té "vysněné" Prahy, po které jsem dnes už pravda zase až tak netoužila... Centrála mého nového zaměstnavatele je totiž právě v Praze, kam teď docela často musím jezdit, takže vazba na hlavní město je dost silná, i když pracovat budu na Slovácku, které jsem si zamilovala.

Kdysi jsem slyšela, že člověk dostane to, po čem touží, až o to přestane usilovat. Mně se to dokonale vyplnilo... Novinařinu jsem začala dělat po devítileté "mateřské dovolené". Nejdříve jsem dopisovala do různých novin. Příspěvky se nabalovaly až jsem dostala nabídku stát se novinářkou na plný úvazek. Neměla jsem ale žádné sebevědomí, takže mne můj dobrý kámoš Jirka musel nakopnout a já mu za ten kopanec zůstanu až do smrti vděčná. Změnil mně tím dokonale život.

Jak už jsem na počátku napsala, dělám práci, kterou miluji a taky práci, ve které vidím smysl. Na konci roku jsem psala o mladém tatínkovi, který jel na kole a zabil ho opilý řidič. Po skvělém tátovi zůstala vdova s malými dětmi a samozřejmě obrovská bolest. Po zveřejnění článku se mně ozvala jedna žena z Vracova, která chtěla pozůstalé rodině finančně pomoct. Říkala mně do telefonu, že chce zůstat v anonymitě, ale že v rodině zažili něco podobného, tak ví, oč jde. Když mně volala, chtělo se mně brečet dojetím, že jsou lidé, jimž není lhostejný osud a utrpení druhých. A znovu jsem si také říkala, že má moje práce smysl...

A tak děkuji Bohu, že mám práci, která mne a mého syna nejen živí, ale také naplňuje a dokonce může i pomáhat druhým... Přeji Vám totéž.. Vůbec totiž není důležité, co kdo dělá, ale jak k tomu přistupuje. Dobře to řekl jeden kněz z Malty: "Lenko, pokud bude někdo zametat chodníky a bude to dělat s láskou a dobře, tak to má smysl..." Naprosto s tím souhlasím... Pokud ale někdo bude třeba doktorem a bude na své pacienty otrávený a hnusný jako šváb, tak asi moc jeho léčení smysl mít nebude...

Tak ať se všem daří dělat právě to, co děláte, s láskou a chutí... Vám přeje a na počátku roku všechny zdraví Lenka