Povídání o jednom neobvyklém setkání

Už koncem srpna mě na Pohádkovém lese v zámeckém parku ve Strážnici zvali manželé Gajdovi na rodinné setkání potomků manželů Anděly a Jana Bílových. O pár týdnů později mně pozvání připomněli a také poslali pozvánku, protože jsem v návalu dalších akcí na vše zapomněla. Když už jsem měla pozvání, tak jsem si řekla, že půjdu, protože se dnes zase až tak moc často lidé na podobných akcích nesetkávají. Většinou se všichni příbuzní sejdou až na pohřbech, a tak jsem dnes po nafocení předávání hodového práva v Blatnici zamířila do Kněždubu.

Potomci manželů Bílových měli sraz o půl jedenácté před kostelem. O půl hodiny později začala mše svatá, které se zúčastnilo čtyřiasedmdesát lidí. Kdyby přišli všichni potomci, tak by jich bylo prý devadesát. Manželé Bílovi měli pět dcer: Ludmilu (*1936), Marii (*1940), Annu (*1942), Růženu (*1943) a Jiřinu (*1946). V kostele sestry seděly se svými muži zcela vpředu a za nimi i po boku jejich děti, vnuci a už i pravnuci. Dva nejmenší chlapci měli teprve šestnáct měsíců. Obřad probíhal v poklidu a člověk si říkal, že je to fakt pěkné setkání. Pan farář z Hroznové Lhoty P. Jan Žaluda prozradil, že tomu bude příští rok třicet let, co je knězem, ale podobnou mši svatou pro jeden rod ještě nesloužil. Dále také připomněl, že je krásné, jak sestry drží při sobě a navzájem si pomáhají. Pořád to byla všechno pohodička a klídek. Mše svatá se už chýlila ke konci a bohoslužbu mělo zakončit jen požehnání. V tu chvíli se z lavice zvedla Andrea Vajdíková, kterou mnozí znají jako skvělou divadelnici v Hroznové Lhotě, kde s tamními ochotníky ztvárnila nejednu komickou roli. Tentokrát ale dostala od nejmladší ze sester Bílových úkol přečíst dopis. Bylo to vlastně poděkování za všechno, co pro Jiřinku její čtyři sestry udělaly. Teprve v tom okamžiku jsem se dozvěděla, že jim umřela maminka, když nejmladší Jiřince byly teprve čtyři roky a nejstarší Lidka měla třináct let. "Měli jsme sedm hektarů, koně, krávy, prostě celé hospodářství, které jsem musela po mamince přebrat. A k tomu ještě péči o sestry. Jiřince byly čtyři roky, Růžence pět… Bylo to nelehké. Ve čtrnácti už jsem sama i orala, a když jsem hrabala sena, tak jsem si kolikrát říkala: Ta louka je nekonečná a já tu lécu sama...," zavzpomínala pak před kostelem nejstarší ze sester, dnes třiasedmdesátiletá Ludmila.

 Ale zpět k onomu poděkování, co ještě v kostele četla Andrea. Jakmile začala číst, uviděla jsem manžela nejmladší Jiřinky, pana Gajdu, jak pláče jako malé děcko. Tento známý folklorista, který ve Strážnici nechybí snad na žádné folklorní akci, jehož znám jako stále veselého chlapa, si velkým kapesníkem nestačil utírat slzy valící se po tvářích. V tom kostele ale brečeli všichni. Snad ani jedno oko nezůstalo suché. I mne ono poděkování dostalo....

Tady je: 

Hned se mně zdá, že to bylo hrozně moc a moc dávno a vzápětí jakoby to bylo nedávno. Někdy to bylo moc smutné a těžké a přitom jsme se dokázaly radovat. Byly jsme spolu a hlavně jsme byly doma. Vzpomínek na dobu prožitou společně s oběma rodiči moc nemám. Já jsem byla opečovávána vámi moje milé sestřičky. Když zavřu oči, při jídle sedím mamince na klíně. Naše místo bylo na truhle přistavené u stolu. Další vzpomínky jsou na chvilku, kdy zemřela. Nás pět spolu s taťkou jsme se s ní loučili u hrobu. Ty Lidko, jsi velice naříkala, jakobys tušila, že ji budeš nahrazovat. A také se tak stalo. Za vše, co jsi pro nás udělala, ti děkujeme. Nejsou to jen slova díků, ale když o tobě mluvíme, vždy jsi "Naše Lidka". A to nejen pro nás, ale také pro naše manžele. Mnohokrát jsme cítily ochranu a vedení shůry. To bylo životních situací... Při nepatřičném chování stačilo, aby taťka pronésli kratinkou větu: "Kdyby vás viděla mama..." A bylo po hašteření, hdání a požďuchování. To jsme zjihly. Ještě dnes, po padesáti devíti letech to má váhu... Něčemu se ale i dnes smějeme. Právem? Neprávem? Zase při našich dětských lumpárnách nám taťka vyhrožovali: "Zajdu k radovi do Strážnice a...." (jakoby nás měl dát do polepšovny). Lidko, vzpomínáš? Po vymlátění se sběhli naši kamarádi z dolního konca a sjížďali jsme z kozla slámy. Já, nejmladší jsem nebyla poučená, že mám dopadat na špičky jako baletka. Nevím, kolikrát jsem sjela, najednou jsem začala hekat a dusit se. Přivolali tebe jako jedinou záchranu. Začala jsi se mnou nadhazovat a dech se obnovil. Kamarádi se však rychle vytráceli. A z těch nejsilnějších zážitků ještě poslední. Při předvádění nové stolní lampy jsme poznaly, co udělá elektrika, když je nějaká závada na spotřebiči nebo na elektrickém vedení. Zase se ukázalo, jak nad námi maminka držela ochrannou ruku... I vám ostatní sestřičky díky za péči a starostlivost, že jsem mohla chodit do školy. Vím, že jste měly větší nadání, ale možnosti jste neměly se jít ani vyučit...

Pokud jste dočetli milí návštěvníci těchto webových stránek až sem, tak myslím chápete, proč nezůstalo v kněždubském kostelíčku, kde visí obrazy Joži Uprky, ani jedno oko suché... No byla to síla... 

Moc vás všechny zdravím a přeji, abyste měli také takové sourozence, kteří drží při sobě, pomáhají si a nezapomínají na sebe ani v pokročilém věku, jako jsou Bílovy sestry... Lenka