Postřehy z pražské farnosti Lhotka

Kostel narvaný k prasknutí, a když se člověk ohlédl, převládali na mši svaté mladí lidé. Neznalého, jako jsem třeba já, překvapilo, kolik bylo přítomných dětí nejrůznějšího věku. Zcela zaplnily všechny lavičky z obou stran oltáře. Narváno bylo i v přilehlé lodi kostela, kde se mše svaté účastnili další věřící prostřednictvím obrazovky.

Hádejte, kde to bylo? Jestli si myslíte, že na „zbožném“ Slovácku, tak jste vedle jako jedle… Takto narváno bylo při nedělní mši svaté v kostele Panny Marie Královny Míru v pražské Lhotce. Fakt jsem nevěřila svým očím… Od tamního správce farnosti P. Jiřího Kordy jsem se už včera, kdy jsem se s jeho farníky vydala na pouť do Karlína, dozvěděla, že se tří mší svatých účastní každou neděli okolo tisícovky lidí. Ke třiceti lidem přitom chodí na mši i dvakrát týdně ráno. Prostě fakt nechápu… O našem národu se pořád vykládá, jak je ateistický, ale já mám tedy z Prahy úplně jiné zkušenosti… Skoro bych si troufla říct, že je to tady živější než na Slovácku… Chtěla bych být špatným prognostikem, ale skoro si myslím, že Slovácko na tom bude za takových dvacet, třicet let hůře než Praha…

Ano… Někdo by mohl namítnout, že nelze srovnávat malé vesnice s Prahou, kde žije milion lidí… Je mně jasné, že do kostela ve Lhotce chodí i lidé z přilehlého sídliště Krč, Libuš a Hodkoviček… Ale přesto…

I na pouť se včera ze Lhotky přímo z kostela vydalo 21 lidí. V Karlíně nás ale už při mši svaté bylo více než šedesát… A teď budu porovnávat… Františkáni z Uherského Hradiště pořádají jednou za čtvrt roku tzv. Kající pouť z Velehradu na Antonínek. Je určena pro široké okolí. Zúčastnit se prostě může kdokoliv… Vím, že při poslední i předposlední pouti přímo z Velehradu vyšli pouze čtyři lidé… Do cíle pak připutovalo okolo třiceti… Mluvíme o „zbožném“ Slovácku…. To jen tak pro porovnání… Je mně jasné, že o počtech to není, ale přesto se toto srovnání přímo nabízí….

Jsem vděčná, že jsem se pouti do Karlína mohla včera zúčastnit… Proč? Do Lhotky jsem začala chodit do kostela, protože je nejblíže mému dočasnému bydlišti. V Karlíně potom dělám, takže bylo naprosto jasné, že na tu pouť prostě musím jít… Zvlášť, když byla do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který letos slaví 150 let od vysvěcení… No a k tomu je samozřejmě nutné přičíst letošní kulaté jubileum příchodu věrozvěstů na Moravu.

Šli jsme ze Lhotky do Braníku, odkud jsme přejeli vlakem na hlavní nádraží a dál zase přes Žižkov putovali do Karlína. Cestu perfektně naplánovali manželé Jana a Jan Šilhaví, kteří dokonce celou trasu s předstihem prošli sami. V Hodkovičkách jsme šli kus cesty lesem, takže člověk neměl ani dojem, že jde Prahou. V karlínském kostele mši sloužil tamní farář P. Miroslav Cúth. Na závěr nám povyprávěl něco o historii kostela a pustil nás i do boční kaple. Tam mne moc potěšila krásná socha sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náruči. Byl to takový milý pozdrav jakoby z Antonínku…

No a dnes Lhotka zažila velkou slávu.  Anička, Julinka, Karolínka, Linda, Terezka, Erik, Filip, Nikolas, Šimon, Vašek a Vítek přistoupili  k prvnímu svatému přijímání. Moc si vážím toho, že mně pan farář dovolil fotit. Fotky můžete vidět tady

Nahrála jsem kázání pana faráře, a tak tady zveřejňuji něco z toho, co mimo jiné zaznělo:

„Uvědomujeme si, že Pán Ježíš je ten, který nám pomáhá. Jakoby nám říkal: 'Já jsem s vámi, i když se vám zdá, že je život těžký, já vám pomůžu.'  K čemu nám pomáhá svaté přijímání?  Věříme, že když přijímáme tělo a krev Pana Ježíše, tak se mu stáváme také více podobnými. Jakoby nás to proměňuje. Je to skutečně zdravý pokrm.

Minulý týden mne zaujal příběh starý šedesát let.  Je o muži, který se jmenoval Emil Kapaun.  Jeho rodiče byli Češi, ale on se narodil v Americe. Stal se knězem a také vojákem. Sloužil jako kněz v armádě. Před šedesáti lety se dostal do korejské války. V Americe teď dostal posmrtně velké vyznamenání.

Zachoval se velmi statečně. Když byli Američané obklíčeni, nevyužil možnosti utéct, ale naopak zůstal se svými vojáky, pomáhal jim, sloužil pro ně mše svaté, uděloval jim svátosti. Také je léčil, a když v zajetí museli jít dlouhý pochod, nesl jednoho vojáka na zádech.

Mnohým pomohl, takže zajetí přežili, i když on sám zemřel těsně před vysvobozením na nějakou infekci. 

Zaujaly mne fotky, které jsem o něm našel. Je na nich vidět, že sloužil třeba mši svatou na kapotě automobilu, kde si udělal polní oltář. Byl tak statečný, protože věřil v Pána Ježíše. Hodně čerpal ze svatého přijímání.

Pán Ježíš je stále s námi a to je důležité. Pán Ježíš je všude tam, kde mu lidé chtějí naslouchat a přijímat to, co nám dává. Přeji vám, aby pro vás byl Pán Ježíš po celý život  velikou posilou. Nejen v lehkých chvílích, kdy se nám daří, ale především tehdy, když budete mít pocit, že je život velmi těžký…"

No a já vám všem přeji totéž :-) Mějte se krásně, užívejte jara a nezapomínejte, že nikdy nejste sami....  Lenka