Postní myšlenky

Předvelikonoční půst se chýlí ke konci a křesťané se připravují na největší oslavy církevního roku. Ve většině farností se pravidelně modlí křížovou cestu a někde se uskutečnily také duchovní obnovy. Slyšela jsem, že byly na Hodonínsku hned na několika místech. Do Blatnice například na tři dny přijel farář z Klokot v jižních Čechách P. Martin Sedloň, OMI. Kdo si na jeho přednášky udělal čas, rozhodně nelitoval. Ti, kdo chodí do kostela celý život tak nějak tradičně a doposud neměli snahu se nějak dál vzdělávat, vyslechli slova, která se jim mohla zdát překvapivá a možná až šokující.

Hlavní identita

O pár myšlenek z přednášek otce Martina bych se se čtenáři těchto stránek ráda podělila. Mimo jiné například řekl: „Měli bychom si uvědomit, v čem je naše hlavní identita. Bible říká, že naše hlavní identita nemá být v něčem, co je pomíjivé. (Galatským 4, 4). Měli bychom v sobě proto probudit identitu Božího synovství, abychom zakusili, že jsme Božími dcerami a syny. Jedině tato identita je nesmrtelná a nemůže nám ji nikdo vzít. Jaký jsem? Není důležité, kolik pamětních desek za mnou zůstane, ale jaký jsem skutečně člověk. Co ze mne vyzařuje? Někoho utrpení úplně zničí a zatrpkne. Křesťan by ale měl vydávat svědectví, že Bůh je láska, i když je nemocný nebo opuštěný. Není to snadné a není to ani možné bez velkých milostí.

Nadávání je opakem modlitby

Každý křesťan má být Ježíšovým nástrojem. Pokud ale někdo nadává, tak je to opak modlitby, protože šíří zlobu. Samozřejmě, že špatné věci máme umět pojmenovat. K tomu jsme každý dostali rozum, ale nemáme být ti, kdo soudí druhé, kolik mají viny. Na světě není nikdy více utrpení než je hříchu. Všichni jsme propojeni. Čím větší je někdo darebák, tím víc bychom se za něho měli modlit. Neměli bychom o druhých lidech říkat nevěřící, ale mluvit o nich jako o těch, kdo ještě nepoznali Boží lásku. Co můžeme udělat pro to, abychom se setkali s Boží láskou a zakusili ji? Jak můžeme druhým pomoct odkrýt toto velké tajemství? Na počátku křesťanského bytí není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, ale setkání s osobou, která otevírá před životem nový prostor. Křesťanská víra začne ve chvíli či okamžiku, kdy za nějakou událostí jasně vnímám Boha a jeho lásku. Jakmile začneme vnímat, že některé věci v našem životě nemohou být jen náhoda. Uvědomíme si, že NĚKOMU TADY O MĚ JDE… V prvotní církvi se apoštolové setkali s Ježíšem Kristem. Zakusili Jeho moc a svědčili o tom. Vydávali svědectví, že zakusili ve svém životě moc Ducha svatého. Bůh jedná v životě každého člověk. Čím víc to člověk pozná, tím víc může Bůh v jeho životě působit.

Bůh je nejvíce přítomný tam, kde je utrpení

Žijeme v době velmi podobné prvotní církvi. Do kostela chodí jen jedno procento lidí. Církev začíná být v menšině. Okolí je čím dál více pohanské. V rodinách je čím dál těžší se modlit, když tam stále běží televize. Proč? Protože vás televize naladí úplně na jinou vlnu. Nemodlíme se, protože nejsme naladěni na Boží vlnu. Bůh by přitom pro nás měl být ten, s kým se setkáváme. Adorace a svátosti jsou velmi důležitá věc. Nejdůležitější je ale umět naslouchat Božímu hlasu a nacházet Boha ve všech věcech a okolnostech. Bůh je přítomný všude. Nejvíce ale tam, kde je utrpení. Proč Boha často nevnímáme? Je to kvůli našemu hříchu. Abychom se mohli sejít s Bohem, potřebujeme očištění.

Mladí musí cítit, že nám o ně jde

Jestli chceme mladým lidem odkrýt víru, pomožme jim odkrýt Boží jednání v jejich životě. Musíme se jich ptát, jestli jsou šťastní, když žijí tak, jak žijí. Důležité ale je si uvědomit, jestli nám jde skutečně o dobro našich dětí anebo o to, abychom kvůli jejich chování neměli ostudu. Mladí musí cítit, že nám jde o ně… Jakmile je člověk naštvanej, měl by padnout na kolena a modlit se, aby měl nadpřirozenou lásku, která je schopná existovat i tam, kde to není přirozeně možné. V prvotní církvi bylo hlavním kritériem zralosti pro křest, že uchazeč vykazoval znaky nadpřirozené lásky, jaký vztah měl ke svým nepřátelům.

Křesťan má stavět na odpuštění

Křesťanství není náboženství. Náboženství jsou jen prostředky. Někdo může být nábožensky vzorný – každý den chodí do kostela, modlí se, dává do kasičky…, ale je rozhádaný s celou rodinou. Jeho láska je na nule. My jsme ale uvěřili v Boží lásku, která umí proměňovat lidská srdce. Křesťan má stavět na odpuštění, které je klíčové. Máme prosit, abychom od Ducha svatého dostali nadpřirozenou sílu druhému odpustit.

Vyrvaná láska

Dnes už víme, co s lidmi udělá, když nezakusí lásku. Rány na duši přitom v lidech zůstávají už z prenatálního věku. Pokud počaté dítě jeho rodiče nechtěli, tak v  sobě takový člověk dál nese podvědomý chronický pocit, že ho nikdo nepřijímá. Někde na úplném počátku byla vyrvaná láska. Bohužel zraněných lidí s deficitem lásky neskutečně přibývá. Nové spirituality jsou založené na rodinné bázi. Nefungují rodiny, a tak lidé hledají společenství, kde se cítí milováni a přijímáni. Každý potřebuje být milován aniž by si to zasloužil.

Pravda nás osvobodí

Aby skrze nás mohl Bůh konat, potřebujeme být pokorní a žít v pravdě, což není vůbec jednoduché. Je dobré mít někoho, kdo nám v lásce řekne, jací skutečně jsme. Na otázku novinářů, když se papeže Jana Pavla II. ptali, který jediný verš by z Písma vybral, okamžitě odpověděl: „Pravda vás osvobodí.“ Pravda přitom není něco, ale Někdo. Pravda je důležitější než bezhříšnost. Bůh nám všechno nezjevuje najednou. Čím víc má člověk světla, tím víc mu o sobě dochází spousta hrůz. Všichni jsme na cestě někoho zabít. Jen jsme to na rozdíl od vrahů nedotáhli do konce,“ řekl na přednáškách mimo jiné P. Martin Sedloň….

V Blatnici zaznamenala Lenka