Pohřeb

Když jsem dnes stála na hřbitově plném smutečních hostů, slunce pražilo, na modrém nebi pluly bílé obláčky a nad hřbitovem se vypínal kopec Antonínek, na kterém do dálky zářila jako vymalovaná kaple. Říkala jsem si v duchu: "Proč musí být pohřeb v tomto krásném jarním dni? Proč zemřela teprve padesátiletá žena právě teď, když tak nádherně kvetou a voní stromy? Proč zemřela ona a ne někdo přestárlý, kdo už na smrt čeká? Proč nezemřel nějaký darebák, když ona byla tak hodná?" Milión proč a žádné proto... Z pohledu Boží prozřetelnosti to tak mělo být. Možná už tady na tomto světě splnila vše, co měla splnit, a tak si ji Pán povolal k sobě... Skutečnou odpověď poznáme až na věčnosti...

V paměti stále vidím Věrčin úsměv. Neznala jsem ji nijak do hloubky, ale kdykoliv jsme se potkaly, tak jí zářil na rtech úsměv. A takovou si ji budu pamatovat - se stálým úsměvem na tváři. Milou, ochotnou zadarmo poradit, což dnes u právníků není příliš často vidět... Ano. Měla vystudovaná práva a před lety mi zadarmo poradila...

Její tělo dnes bylo uloženo do hrobu, ale já věřím, že je v nebi, kde už nemá žádné bolesti ani trápení. Zemřela, ale její úsměv žije v mé mysli a srdci dál....