Pohádka o dvou veverčácích

Před pár dny jsem neměla ani tucha, že bych někdy napsala nějakou pohádku a je tu druhá. To jsou věci… :)

Byli, žili v lese dva veverčáci. Byli to velcí přátelé. Nebylo to tak ale vždy. Jeden z nich se totiž před pár lety do lesa přistěhoval se svými rodiči. Ti dva se spolu potkali, když skákali z jednoho stromu na druhý. Neskákali si jen tak pro radost, ale museli sbírat lískáče, aby měli co jíst.

Přistěhovalec samozřejmě nevěděl, kde se co dá sehnat, a tak byl rád, že mu starousedlík poradil a pomohl. Bylo jim spolu dobře. Po čase ale došlo k situaci, kdy potřeboval pomoct ten, který už v lese bydlel dávno. Obrátil se proto na svého přítele s prosbou o pomoc. Se zlou se ale potázal. „Pomůžu ti až budu mít čas! Jestli tedy budu mít vůbec někdy nějaký čas,“ odsekl mu na jeho prosbu.

A tak veverčák čekal. Dny plynuly, ale pomoci se od přítele nedočkal. Bylo mu ze všeho na nic. Zalezl proto do vykotlaného stromu, kde měl svůj domeček. Nechtěl odsud už nikdy vyjít. Měl nějaké zásoby oříšků, ale stejně neměl z toho zklamání a smutku chuť nic jíst. Pod stromem na něj volala zvířátka, aby se s nimi šel ven pobavit, ale on se ani neozýval. Nechtěl nikoho vidět natož s ním navazovat nějaké přátelství.

Když už tento stav trval delší dobu, přišla ho navštívit stará veverčičce. Nemohla se na to dívat, jak se její vnouček užírá zlobou, hněvem a neodpuštěním. Do vykotlané díry stromu vhupla bez pozvání aniž by čekala, jestli ji na její zaklepání odpoví. Tušila, že by mohla zůstat stát za dveřmi.

Začala zhurta: „Proč nevycházíš ven?“ „Protože nikoho nechci vidět!“ „Proč nikoho nechceš vidět?“ Protože se na mne vykašlal nejlepší kamarád! Když tady v lese nic a nikoho neznal, moc jsem mu pomáhal. Nebylo to jen pár dnů, týdnů, ale byly to celé roky, co jsem mu pomáhal. Kdykoliv písknul, tak už jsem byl venku a přispěchal na pomoc. Teď jsem potřeboval já jeho a on se na mě vykašlal! A mě to teď bolí… Nechci nikoho vidět, nechci se už s nikým nikdy kamarádit, aby mě zase nezpůsobil podobnou bolest,“ vysypal ze sebe veverčák aniž věděl jak.

Stará, zkušená veverčice sklonila soucitně hlavu a po chvíli ticha řekla. „Vím, jak se cítíš. Také jsem to už několikrát prožila. Také ale vím, že tím, že zalezeš do svého domku a už nikdy nevyjdeš, nic nevyřešíš. Ublížíš tím jen sám sobě. Ano, je to riziko jít ven, přátelit se s druhými, dávat jim své srdce, sám sebe... Protože nejvíc tě může zranit právě ten, koho máš hodně rád. Přestav si ale, jak by byl tvůj život chudý, kdybys už neměl žádné přátele. Utrápil by ses tu k smrti! Nikdo by ti sice neubližoval, ale nikdo by tě také svou láskou a dobrotou neobdarovával. Musíš mít odvahu mít někoho rád, i když se může stát, že tě zase někdo podrazí. Zkus do toho jít znovu! A hlavně nezapomeň tomu svému příteli odpustit! Jinak by tě ten hněv a zloba uvnitř tebe žraly jako kyselina a nejvíc bys tím ublížil sám sobě. Přitom ani netušíš, co za trápení a obtíže zrovna prožívá on sám,“ řekla veverčice a potichu se vykradla z vykotlaného stromu.

Verčák ještě chvíli seděl v přítmí a přemýšlel nad vším, co právě slyšel. V domečku bylo temno a smutno… Opatrně se vyhoupnul k okraji díry a rozhlédl se po lese. Jejda tam bylo nádherně! Úplně ho oslepily paprsky ostrého slunce, které se draly skrze koruny stromů. A ta barva stromů! Několik nádherných odstínů zelené! Veverčák se nadechl, rozběhl a skočil na sousední větev. Hlavou mu jen proletělo: „Babička měla pravdu! Musím jít navzdory překážkám dál! Určitě zase bude líp! S kamarády je vždy líp, i když nás mohou zranit….

A co z toho vyplývá? Že se nesmíme nechat převálcovat tím, že se na nás někdo vykašle, že nás nepodrží, nebo dokonce podrazí. Nikdy totiž nevíme, co ho k tomu vedlo. Rozhodně to nesmí být důvod k tomu, abychom si pak už nikdy nikoho nepřipustili k tělu. To bychom pak byli o mnoho chudší… Oč? Třeba o zážitky s dobrými přáteli, které nejde koupit za žádné peníze….

Všechny zdravím a přeji přes temně šedé nebe krásný den, protože nad tím šedivým nebem svítí nádherné slunce....

Lenka