O setkání u kamene, krojované svatbě, pouti, výletu a zpěvu, který se dotýká srdce...

Omlouvám se všem, kdo v posledních dnech na tyto stránky najížděli a byli třeba zvědaví, co tady zase vyplodím. Já ale tento blog nepíši kvůli tomu, že bych měla splnit nějakou normu, ale pouze v okamžicích, kdy něco zažiji, kdy mne něco potěší anebo naštve… Možná by dál neměli číst lidé, kterým naskakuje kopřivka, kdykoliv slyší něco o víře…

Mám za sebou šílený víkend, ale nelituji, nenadávám, nestěžuji si… Novinařina mne baví, i když mne občas pohlcuje a možná i krapet ničí, protože neumím zbrzdit… Každopádně i když byly poslední čtyři dny super náročné, nelituji… Všechno začalo ve čtvrtek v podvečer v Kozojídkách.

Úplně jsem žasla, jak si v této malé dědince lidé umí udělat super zábavu z ničeho… Na počátku všeho byl obyčejný kámen… Je pravda, že nebyl zase až tak ledajaký… Jen pár desítek metrů za dnešní cedulí hlásající, že jste vjeli anebo že naopak vyjíždíte z Kozojídek směrem na Veselí, ho kdosi umístil už v roce 1759. Před patnácti lety šel na nervy Antonínu Benedíkovi. Ze země ho tehdy trčel ovšem už jen kousek a zavazel mu při sečení trávy. Proto se rozhodl, že nepohodlný „šutr“ vykope. A jak tak kopal, zjistil, že je to vlastně hraniční kámen mezi veselským a ostrožským panstvím. Letos ho napadlo udělat u tohoto kamene, setkání členů mužského pěveckého sboru Malina. Pozvání přitom byli nejen rodinní příslušníci a přátelé, ale přijít mohl každý, kdo chtěl… A tak se u kamene nakonec sešli i Veselané. Byl mezi nimi třeba keramik Vladimír Groš či známý folklorista Jaroslav Smutný. V úvodu promluvil ředitel Základní školy v Louce Antoš Mička. Nejdříve se filosoficky zamýšlel nad kámenem jako takovým a poté přítomné seznámil s některými historickými událostmi. Člověk se tak nechtěně ještě něco přiučil.

K dobré pohodě vyhrávala Mičkova cimbálová muzika a zpěv se nesl do dálky. Na stolech se pod korunami stromů objevily koláčky, slané pečivo a došlo i na grilování a opékání špekáčků. Nevím, kdo to všechno platil, ale členové sboru nabízeli jídlo i pití zadarmo, což je v dnešní době věc docela neuvěřitelná. Na místě netradičního setkání panovala pohodová atmosféra, takže se člověku nechtělo ani odcházet domů. Musela jsem ale, protože jsem věděla, že v pátek vyrážím na pěší pouť. Z pětadvacetikilometrové trasy jsem měla respekt. Pryč jsou doby, kdy jsem byla „nabušená“ sportovkyně. Na druhé straně mne hřálo, že půjde i starší syn Johny (22), díky němuž nakonec šel i mladší Filip (17). Na cestu se vydala dokonce i devětašedesátiletá babička, která od všech nakonec sklidila největší obdiv, protože celou trasu absolovala bez problémů po svých.

V sobotu ráno jsem vstávala s bolavými svaly. Mým cílem byla tentokrát Louka, kde se po dlouhých desetiletích uskutečnila krojovaná svatba. Byla to sláva, jakou tato dědina dlouho nezažila, a tak mnozí obyvatelé všeho nechali a sledovali dlouhý průvod krojovaných až do kostela. Po návratu domů jsem ani nevím jak uvařila a mezitím zkopírovala všechny fotky do PC, vyčistila kartu a napojila baterku, abych mohla odpoledne vyrazit na výlet do Luhačovic. Tam už jsem sice nejela služebně, ale chtěla jsem svůj čas a výlet darovat své mamce ke Svátku matek. Myslím, že je to stokrát lepší dárek než nějaká kytka nebo sladkosti… Ty jsme nakonec ale měly taky! Po vjezdu do lázeňského města jsem ovšem záhy zjistila, že zaparkovat bude pěkný oříšek… Má matka řekla, že můžeme jet domů, když tam není místo k parkování, čímž mne lehce vytočila… Přece nepojedu čtyřicet kiláků na výlet, abych to pak vzdala kvůli hloupému parkování… Nakonec se nám našeho plechového kámoše podařilo zapasovat do nekonečné řady aut v jedné boční ulici a mohly jsme si na pár hodin vyrazit užívat lázeňského života. Až na kolonádě jsme zjistily, proč mělo stejný nápad jako my asi dalších  dvacet tisíc lidí… V Luhačovicích se totiž otvíraly léčivé prameny a byla s tím spojená spousta atrakcí. Kromě trhu byla například na kolonádě zaparkovaná historická vozidla a mezi návštěvníky se procházely dámy i s dětmi v kostýmech z třicátých let minulého století. Nechyběli cyklisté na historických kolech a hned několik muzik. Všechno jsme omrkly, nafotily, abychom pak skončily v jedné kavárně u pressa a horkých malin se zmrzlinou. Bylo to mňam! Stále cítím, jak se ta dobrota rozplývá na jazyku a pomalu klouže do krku…

Pohoda ale skončila a my musely vyrazit směrem k domovu, protože mne čekala ještě jedna akce… Doma jsem zase zkopírovala fotky do PC, vyčistila kartu a vyrazila do Strážnice, kde v kulturním domě slavila cimbálová muzika Michala Miltáka pětatřicáté narozeniny. Přijela jsem s hodinovým předstihem, abych zvládla rozhovory, což se povedlo a pak už jsem „jen“ fotila a poslouchala nádhernou muziku i zpěv. Když přišel na pódium Jan Múčka a poté Ludmila Malhocká, tak jsem nechápala, že se něčí zpěv může tak dotýkat srdce… Byla to nádhera… A nádherné bylo i strážnické publikum, které dokázalo velmi citlivě reagovat na skvělé výkony všech účinkujících. Ať mi Láďa Kerndl, který byl hostem programu, promine, na domácí zpěváky neměl…

Domů jsem dorazila po dvaadvacáté hodině. Opět jsem absolvovala kopírování fotek, čištění karty a dobíjení baterek… Věděla jsem totiž, že ráno musím vystartovat po deváté hodině do kostela, kde jsem měla fotit první přijímání. Ještě před odchodem jsem zvládal uvařit. Z focení jsem měla obavy, ale nakonec dopadlo vcelku v poho… Doma opět kopírování, nabíjení a čištění, protože jsem po obědě krojované fotila ještě na Antonínku, kde se účastnili pobožnosti. Z kopce jsem pak uháněla domů. Musela jsem totiž odvézt mamku do Veselí na vlak. Teprve pak jsem se mohla zvesela pustit do zpracovávání textů k uloveným fotografiím. Všechno jsem přepsala z diktafonu a nakonec místo psaní sedla do auta a odjela na Antonínek. Potřebovala jsem vypustit, modlit se a být sama s Pánem. Děkovat, že jsem vše přežila a možná se také vzpamatovat z toho šíleného stresu a náporu… Na kopci už téměř nikdo nebyl. Jen nějací ojedinělí zbloudilci. Seděla jsem, koukala na poskakující kosy, a když jsem zvedla oči, viděla nad hlavou nádherné, rychle temnoucí nebe, na kterém kroužil jakýsi dravec. Byl to po tom blázinci nádherný relax… Kdybych tam nešla, tak bych už možná měla všechno uděláno a možná taky ne… Nelituji. Toho odpočinku ani toho, že dělám novinařinu. Přestože je to neskutečný nápor a stres, dělám, co mne baví a mám možnost se setkávat s úžasnými (je pravda, že občas i s méně úžasnými) lidmi. Těch méně úžasných není naštěstí mnoho…

Všechny zdravím a přeji vám, abyste dělali to, co vás baví, naplňuje, těší a pozdvihuje….

Lenka