Novodobí otrokáři??? Divná doba...

Už delší dobu uvažuju nad tím,  kam se ten svět řítí... Přemýšlím nad mnohým a vlastně ani nemám chuť to sem psát, proto mé psaní tady upadá... Kolik se namluvilo po revoluci keců, jak bylo špatné, že ženské chodily za totáče záhy po porodu do práce, děti šouply do jeslí, a že se jim to vrátí až je děcka šoupnou do domovů důchodců...

Z toho důvodu se za velkého halasu zrušily téměř všechny jesle, které byly i v mnoha vesnicích. Něco o tom vím, protože moje máma v jedněch dělala sedmatřicet let... Když jí je zrušili, měla něco málo přes padesát, a tak nastoupila do jiných, ale ty také zrušili a poté zrušili ještě jedny. Ona se tak ocitla snad ve čtyřiapadesáti v předčasném důchodu. Kdo ví, jestli to nebylo ještě dřív. To nám tedy dnes nehrozí... My máme naplno makat do třiašedesáti. Má to ale jeden háček... I kdybychom byli ve své profesi kurnik dobří, byli zdraví a fakt uměli, jsme pro zaměstnavatele staří už ve čtyřiceti... Jak to má potom člověk dělat?

A tak ten, kdo si třeba třicet let poctivě platit sociální a zdravotní, na sklonku padesátky ztratí práci. Stane se dlouhodobě nezaměstnaným, i když třeba rozešle dvě stě žádostí o práci, ale holt nikdo o něj nemá zájem, protože je starý... Po nějakém čase vyfasuje reflexní vestu a je vyslán zametat ulice, aby dosáhl na pár korun podpory.. No nežijeme ve Švýcarsku, kde se tímto stylem věk neřeší... Tam si zkušených pracovníků, kteří něco umí, váží... My žijeme prostě v českých luzích, kde je všechno hodně jinak...

Myslela jsem, že mne trefí šlak, když jsem našla na internetu tento článek. Informuje o tom, jak se chystají zakládat podniky jesle, kam budou moct matky své děti šoupout už od šesti týdnů... Jsem si říkala, že se kolega novinář asi musel splést... Stále věřím, že tam mělo být od šesti měsíců... No prostě se po třiadvaceti letech po revoluci objevují věci dávno objevené a také zavržené...

Do prčic! Dětem přece žádný cizí lidi nemůžou nahradit tu pohodičku, že si budou spát ráno, jak dlouho chtějí, že budou mít za zadkem stále maminčinu náruč a jistotu bezpečí... Ach jo... Divnej svět...

Mnohokrát jsem také přemýšlela nad tím, že v těch "bezva" obřích obchodech člověk moc nenarazí na nějaké stařečky, jak tam nakupují... U pokladny bych si je pravda nedovedla vůbec představit. Když pokladní kliká položky, že zboží nestačím házet ani já do vozíku, jaký je to fofr, tak nevím, jak by to stíhali stařečci... Včera jsem se dozvěděla, že musí... Že jsou tyto ženy za kasou bedlivě sledovány kamerami a pokud za určité sekundy neodkliknou určitý minimální počet položek a neprovedou spoustu dalších úkonů, které si zákazník ani neuvědomuje, tak je na minutu vyhodí... NA MINUTU!!! A to prosím berou nějakých celých osm či devět tisíc čistého měsíčně... Takové prachy, že? Tak co bychom se kvůli nim všichni nepřetrhli...

Je mně z té dnešní doby na nic... Přemýšlela jsem také nad tím, co musela zvládat a ovládat zhruba před sto lety žena... No téměř nic... Doma akorát snad zatopit a na kamnech pak uvařit... Ženy tehdy pracovaly jen skutečně výjimečně. Bylo pár učitelek, někdo tedy dřel v zemědělství a jiné byly služky, ale služky máme i dnes...  A co musí umět a zvládat žena dnes?

Kromě toho, že všechny (až na skutečné výjimky!!!) mají nějakou práci, kde se po nich chtějí výkony na více než sto procent, protože jinak poletí... Doma kromě péče o děti musí umět také (ve většině případů) řídit auto, programovat pračky, myčky, mikrovlnky, pekárny, kávovary, mají několik ovladačů na televizi, DVD, věže, zvládají několik programů v počítači, musí umět ovládat několik druhů mobilů atd.,atd... Za pochodu se stále musí učit nové návody, jak spotřebiče odcházejí a jsou nahrazovány novými... No a k tomu takové ty samozřejmé věci jako je vaření, pečení, úklid a chod celé domácnosti... Divnej svět...

Občas toužím někam utéct, koupit si kousek louky a bydlet tam ve srubu, mít pár slepic, králíků, kozu, místo sportování si protáhnout tělo na políčku se zeleninou, která nebude hnojená ani dovážená až kdesi z druhého konce světa a jen si tak v klidu žít... Pak si ale říkám, že kdybych se tak ztratila na tři roky, tak už bych se asi nikdy nedokázala do toho moderního blázince, vrátit.. Jsme totiž stále nuceni k vyšším a vyšším výkonům, abychom vydělali co nejvíce a peněz a poté je rychle zase utratili mnohdy za nesmysly, které vlastně vůbec nepotřebujeme... Jak říkám... Divnej svět...  A tak demonstrace střídá demonstraci a kdo ví, nač se ještě můžeme "těšit"...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste ten divnej svět se svými blízkými ve zdraví přežili... To je dnes totiž ten největší zázrak, když někdo všechen ten blázinec přežije ve zdraví na těle i na duši... Lenka

A pro potěchu a zklidnění duše můžete kouknout na fotky ze Slováckého divadla a hry Kdyby tisíc klarinetů