Novináři píšící a opisující…

Delší dobu jsem nemohla pochopit, proč někteří novináři mají vlastní blog, kde chrlí další stovky řádků, ke kterým je nikdo nenutí a navíc jim za ně nikdo nezaplatí ani korunu. Přemýšlela jsem, jestli nejsou tak trochu grafomani. Dnes začínám psát svůj blog, protože jsem je pochopila. Jsou věci, které prostě člověk do novin dát nemůže a pokud by mohl, tak třeba jen okrajově. A tak dnes sedám a začínám psát svůj blog, protože mně v posledních dnech, týdnech a měsících teče mozkem pár myšlenek, z nichž se potřebuji vypsat. Možná tyto řádky ani nikdo nebude číst, ale mně to udělá dobře J Bude to taková moje autoterapie.

Když jsem před lety začínala profesionálně s novinařinou, poučil mně můj kamarád Jirka, který už v branži nějaký ten rok pracoval, že se novináři dělí na ty, kteří opisují a ty, co skutečně píší. Těch druhých je prý méně.

Chvíli jsem nechápavě koukala, a tak mně vše vysvětlil. Píšící jsou ti, kteří běhají, jezdí, šmejdí, mají uši a oči nastražené, aby vypátrali něco zajímavého. Pak se to snaží co nejpoutavěji sepsat a mají radost, že objevili nějakou novinku. Po zveřejnění jejich textu se ke slovu dostávají ti, co opisují. Užívají si poklidného života v teple redakce a bedlivě sledují, co napíší kolegové. Jakmile se objeví zajímavá zpráva, udělají Ctrl C+ Ctrl V a začínají pracovat na „svém“ článku. Jinak řečeno: Kolegův materiál krapet poupraví a dají do tisku. Připadají si pak světoví, skvělí, nejlepší, mazaní, chytří…. Na ještě horší úrovni jsou ale vykrádači svých vlastních textů. O těch by se dalo popsat také hodně papíru… A jaký je jejich systém? Jednou něco na prachmizerném počátku své kariéry napsali a z toho žijí. Občas takto pracují regionální novináři. Akce se jim v průběhu roku periodicky opakují, a tak si vytvoří jakýsi „mustr“ a do něj jen doplňují údaje. Průšvih by nastal, kdyby se našla nějaká dobrá duše, která by si pár let po sobě jejich „dílka“ vystřihávala do šuplíku a zjistila, že jsou to vlastně kopie s drobnými úpravami. Totální trapas je, když někdo několik let po sobě stále dokola píše, zda se ten rok urodily či neurodily okurky, brambory, meruňky, jablka, švestky…. a opakovaně se nestydí používat své geniální obraty typu: Jak se poslední dny line z mnohých oken chalup vůně okurkového láku… Když tento kandidát na Pulitzerovu cenu ony kouzelné obraty používá každým rokem stále dokola, tak je to dost trapné…

Tak! A je mně hned líp! Pokud to někdo kromě mne četl, tak mu přeji krásné dny! V případě, že mě bude zase něco žrát, tak se z toho tady možná opět vypíšu. Nic ale neslibuji!

Ahoj!-možná zase někdy….

Píšící novinářka Lenka