Neumělcům života - skvělá kniha Marka Váchy

Vloni jsem dostala od přátel k narozeninám knihu Neumělcům života, kterou napsal Marek Vácha. Ke knize jsem se dostala až teď… V době loňských narozenin jsem totiž dostala čtečku a další knihy… Takže na Neumělce života došlo až teď. A musím říct, že je to opět výborná kniha a nedá mi to, abych sem nepřepsala pár citací, které mne dostaly…

Koho ukázka z knihy zaujme, může si ji koupit, protože těch dobrých myšlenek  je tam samozřejmě mnohem víc…

Neumělcům života

Marek Vácha:

Čím jsem starší, tím víc v podobenství o marnotratném synu myslím ani tak ne na toho mladšího, marnotratného syna, jako spíš na jeho mnohem víc marnotratného otce, hospodáře, a na jeho vztah se starším synem, se kterým tolik let společně pracoval, se kterým tolik let mluvil a nesl dobré i zlé, kteří spolu tolik let sdíleli obavy o osud mladšího syna a denně se za něj modlili, kteří jej tolik let den co den vyhlíželi, a když den za dnem nepřinášel žádné zprávy, otcova fantazie musela pracovat a plnit jeho mysl úzkostmi a obavami. Příběh staršího syna je mým příběhem. Je příběhem všech nás, kteří denně a objektivně žijeme s Bohem v jednom domě, v jednom hospodářství a neseme tíhu dne i horko. Jak dopadl příběh staršího syna, nevíme. Text nechává závěr otevřený.

Je pýcha dlouhých modliteb, pýcha lidí, kteří žijí v domě svého otce a mnoho hodin každého dne věnují Bohu, pýcha těch, kdo se dlouho a přísně postí, kdo dlouhé hodiny meditují, nebo aspoň provozují to, co zvenku vypadá jako modlitba a meditace – až se pak nenápadně a aniž by si toho sami všimli, stanou tichými soudci celého světa. Je tajemstvím víry, že čím déle se člověk modlí, tím jako v jízdě na kole do velmi mírného kopce pomalu stoupá (velmi mírně, ale stále) i pocit vlastní zbožnosti a výlučnosti a běda, kdo jej u sebe nepostřehne včas.

…jak je snadné být ve jménu pravé víry krutý, ve jménu Božího království někoho zabít. Blaise Pascal říká, že člověk nikdy nekoná zlo tak dokonale a s nasazením, jak když jej koná z náboženského přesvědčení. A C. S. Lewis říká v podobném duchu hořkou pravdu: Pokud se křesťanství nezdaří učinit člověka mnohem lepším, učiní jej mnohem horším. Z negace se ovšem nedá dlouhodobě žít a je to cesta právě do těch pekel, před kterými člověk původně prchal. Pýcha lidí, kteří na místě Božím rozhodují o tom, kdo je dobrý a kdo je špatný, a jsou přitom pevně přesvědčeni o vlastní hluboké pokoře. My a oni, naši a nepřátelé, zlí a dobří, synové světla a synové tmy. Pýcha lidí, kteří se snaží nastolí poslední soud na konci časů již dnes, uprostřed časů.

Bible taková není. Král David svede Batšebu, manželku Chetity Uriáše. Uriáše nechá David zabít mečem a s Batšebou se dopustí cizoložství. Občas o tom přemýšlím: Vzali by králi Davidovi text v nějakém z pravověrných katolických nakladatelství? Otiskli by v jiných, dozajista katolických časopisech texty svatému Petrovi, který jednou uprostřed moře zmateně vystoupil z lodi a začal se topit, byl natolik nesebezvladatelný rváč, že v bojůvce komusi usekl ucho, zapřel svého Mistra a pak ještě ke všemu dával židokřesťanům přednost před pohanokřesťany tak ostentativně, že jej svatý Pavel musel přede všemi napomenout?

Jak je to jednoduché sedět v křesle a z pohodlí domova rozdělovat svět na dvě strany, na dvě barvy, na nás pravověrné a na ty ostatní, jak je jednoduché zasednout na trůn Boží a ukazovat prstem doprava a doleva. Vtip je v tom, že toto je opravdu práce Boží, či spíše konečné rozhodnutí každého z nás a jednou to tak bude, ale teď, zde na zemi, máme každý v sobě koukol i pšenici, zlo i dobro, každý z nás jsme trochu Abrahámem, Jákobem, i Mojžíšem, Petrem i Jidášem, každý jsme králem Davidem se vším, co k tomu patří, každý máme v sobě nejen marnotratného, nýbrž především i staršího syna. Pokušením všech tyranů a hrůzovládců bylo ty zlé vykořenit, vyplet z povrchu země, a to jak v církvi svaté, tak i ve společnosti. Na důsledky se jezdíme dívat každý podzim s našimi mediky do Auschwitz.

Smyslem práce každého středoškolského učitele je zahlédnout v každém ze studentů jiskru dobra, snažit se vědomě a stůj co stůj objevit talenty, nadání a náznaky zakopaných pokladů, kopat v hlušině s nadějí na zlatou nitku ve skále a nalezenou jiskru opatrně rozfoukávat do plamínku. V každém ze studentů něco takového je a s trochou dobré vůle je vidět v každém z nich paprsek světla. Každý z lidí to v sobě máme a nikdo nejsme absolutně zlí.

„Ať mošt se chová sebebouřlivěji, přec z něj bude víno nakonec,“ řekl prý kdysi vtipně Goethe a středoškolský kantor si tuto pravdu musí připomínat mnohokrát za den. Ale o to přesně jde – vnímat chuť vína tam, kde jiní cítí jen rmut.

Opak je samozřejmě také možný. Je možno se dívat na člověk zkoumavým pohledem, který usiluje v každém odhalit aspoň něco špatného, vidět v druhém důsledně (a pravdivě!) jeho zlo, kal na dně, který je objektivně přítomen. S trochou zlé vůle to jde a v každém z ná je kus temnoty, jen je třeba pečlivě hledat. V každém je alespoň nějaká nedotaženost, nepořádnost a tma, jen je potřeba si jich všimnout a hovořit o nich. Jistěže ve jménu pravdy, protože ona to pravda je, či přesněji je to její část. Důsledkem je hořkost, nenávist vůči všem a všemu, otrávenost, vědomí, že svět je černým místem k přebývání, že je to všechno zde nějak pokažené, že kdyby nebylo těch a těch lidí, to by se ve světě, v národě, ve městě, v našem paneláku, v rodině či v církvi žilo dobře. Bohužel, ale máme ty bližní, kteří to vše nenapravitelně pokazili.

My a ti druzí, my a ti méně zbožní, my a ti hříšní, my a ti jinak věřící nebo nevěřící. My, kteří díky svým modlitbám a svým postům známe Pravdu, nebo se to alespoň domníváme. Je zvláštní tajemství duchovního života, že všechny ty dlouhé hodiny modlitby, mše svaté a tisícovky růženců se mohou stát pružinou, která člověk katapultuje k nebi, jen je-li v každém okamžiku letu přítomna pokora. Jinak se stávají navršenou zdí, stěnami, do kterých se člověk uzavře vůči světu i Bohu a kde je opravdu jen sám se sebou a svými děsivými modlitbami kde člověk zůstává sám s karikaturou Boha, které slouží, uzavřen sám v sobě ve společnosti té šílené podobizny, kterou považuje za Boha. „Malují grimasy a píší pod to „Bůh!“ stěžuje si V. E. Frankl. My, kteří v poslušnosti a s pokorou, kterou považujeme za autentickou, přijímáme všechna rozhodnutí Svatého otce. Ovšem pouze tehdy, když bude papež říkat, co si myslíme. My, kteří s pokorou přijímáme dogmatické konstituce všech koncilů, tedy krom některých. Kteří uznáváme princip papežství a jsme papeži hluboce poslušni. Ovšem úplně ne papeži Janu Pavlu, ne papeži Benediktovi a už vůbec ne papeži Františkovi.

Tisíce mší svatých a tisíce svatých přijímání, desetitisíce otčenášů a statisíce pokřižování – copak je možné, aby modlitby a milost svátostí po člověk stekly jako po igelitu? Copak je možné, aby jimi člověk nebyl vůbec zasažen či aby jimi byla zasažena jen jakási část člověka? Copak je ještě možno, aby lidé, kteří tolik energie a tolik času věnují pobytu v kostele, jimi nebyli zasaženi vůbec? Moji pracovní odpovědí je, že to možné je. Že pýcha a pokora nejsou jen slova, ale stav duše, a že se hraje o vše.

Ve své hrůze to je vidět právě v podobenství o marnotratném synu. Starší syn, přestože celý život žil v domě svého Otce, a opaku, slyšel jej, viděl jej při práci a rozmlouval s ním, několikrát denně s ním jedl, a domýšlím se, jistě slyšel jeho vyslovené i nevyslovené obavy a úzkosti o osud mladšího bratra, jistě se spolu se svým Otcem za mladšího bratra denně modlil a viděl Otce mnohokrát, jak v podvečer vychází na plochou střechu domu, odkud vyhlíží, zda se přece jen a proti vší naději mladší syn neobjeví – tento starší syn se nakonec rozhněval a nechtěl vejít. Proč jen starší bratr nevběhl po práci do domu, když z dálky uslyšel hudbu a tanec, a bratra s úlevou a pevně neobjal? Co se to vlastně stalo, že se starší bratr nerozběhl? Tvůj bratr se vrátil! Proč jen se nechtěl zúčastnit hostiny s vínem a do hudby a zpěvu nezačal tančit na stole?

Co to bylo, co tolik let doutnalo pod povrchem duše staršího bratra a co se nakonec ve své zlobě provalilo na povrch, když se mladší bratr jednoho dne skutečně vrátil? Co to bylo za fantazie o prostitutkách, se kterými bratr nejspíš prohýřil jmění, co to tam asi mladší bratr všechno prováděl? Fantazie, o kterých jinak v podobenství nebyla řeč, text mluví jen o tom, že marnotratný syn „rozmařilým životem majetek rozházel“, o prostitutkách ani slovo.

Benedikt XVI. na adresu všech starších synů:

Je tu tichá závist po tom, co si mohl dovolit ten druhý. Oni si neprošli cestu, která mladšího bratra očistila a přivedla k poznání, co to znamená svoboda, co to znamená být synem. Nesou svoji svobodu opravdu spíše jako nádenictví a nejsou zralí pro opravdové synovství. I oni ještě potřebují cestu, mohou ji najít, pokud prostě dají Bohu za pravdu a přijmou jeho hostinu za svou.“

Pravidelný duchovní život, modlitba ráno a večer, svátosti a mše svaté jsou snad našim pobytem doma, pobytem, jehož ryzost prověří až návrat ztraceného a velkorysost Boha Otce. Místo radosti a úlevy přichází nečekaně jedovatá výčitka: Tolik let už ti sloužím! A hořký a urážející a podpásový povzdech: …a mně jsi nikdy nedal ani toho kozlíka, abych se poveselil se svými přáteli.

Dítě, ty jsi pořád se mnou, odpovídá Bůh staršímu synovi, a oslovení „dítě“ je na místě. Ty jsi totiž opravdu ještě dítě. Ještě potřebuješ ujít kus cesty, ještě nechápeš, že jsi korunní princ království, co je moje, je i tvoje. Přestaň myslet na drobnosti, nadechni se a rozhlédni, buď velkorysý a nespokoj se s málem!

Bojím se, abych obstál, aby se neukázalo, že než bych s tímto či s touto seděl na jedné hostině vedle sebe, tak raději s díky zůstanu venku. Bojím se, aby moje otevřená náruč byla otevřená skutečně a důsledně pro každého a abych cítil velkou úlevu, že tento či tato našli cestu zpět. Bojím se, abych marnotratnému Otci nevyčetl, že je příliš marnotratný, a navíc nespravedlivý a že dává těm, co pracovali jedinou hodinu nebo třeba i vůbec, stejnou mzdu jako nám, kteří jsem nesli tíhu dne i horko, abych Bohu neřekl, že moje představa nebe je odlišná od té jeho a že mám jiný a spravedlivější názor na to, kdo by měl být zde a kdo venku. Bojím se, abych nebyl zaskočen Boží velkorysostí a neřekl, že dál už nejdu, že snesu vše, ale vedle těchto lidí na hostině sedět prostě a rozhodně nebudu, že se nenechám zesměšňovat, že přece nebudu ze sebe dělat blázna a nebudu na hostině s upracovanýma rukama za kašpara vedle zahalečů, kteří nikdy nic v životě nepředvedli. A tihle lidé mají teď sedět vedle mě?

Bojím se, abych jednou neřekl Bohu: Copak jsem v Tvém jménu neprorokoval a nečinil veliké zázraky, já, který jsem trpělivě a den za dnem nesl svůj kříž? A jak to, že lotr po pravici, s životem, který má za sebou a který sám o sobě říká, že je ukřižován po právu, se ještě dnes dostal s tebou do ráje?

Pokud přesvědčíme sami sebe, že ti druzí vlastně ani nejsou nebo si nezasluhují být lidmi, pak nás nezachrání žádná etika a žádné náboženství na světě.

Ďábel – diabolos – je ten, který rozděluje, a řecké slovo diaballein skutečně znamená rozdělovat. Proto se ďábel maluje se dvěma rohy, které míří každý jinam, proto jedna noha a jedno kopyto, pryč od sebe.

Ježíš chtěl až do žní nechat růst spolu koukol s pšenicí, neboť obojí roste v srdci jediného člověka, neboť nejsme nikdy my a ti druzí. Každý, kdo chce vytrhat koukol už zde na zemi, zplodí spoušť.

Svatý František prý miloval ďábla jakožto Božího tvora a věřím, že Bůh miluje ďábly i nejhorší z lidí stejně nekonečnou láskou jako ty největší světce. Bůh nemůže milovat mnoho nebo málo, ale vždy nadoraz. A věřím, že Boží láska, není-li přijata, se stane pekelným plamenem nenávisti, a že logika věcí je, že i zde to jde nadoraz, že nenávist je nekonečná. Nekonečná radost nebe a nekonečná nenávist pekla má možná jediný zdroj. Teprve až po smrti dojde k oddělení dvou skupin lidí, ale nikoli tak, že by Bůh poslal jedny do nebe a druhé do pekla:  každý z nás zvolí. Augusti říká v často citovaném, vtipném ale velmi hlubokém postřehu: Až přijdeme do nebe, překvapí nás tři věci: Že tam je mnoho lidí, o kterých bychom to nečekali. Že tam není mnoho lidí, o kterých bychom to čekali. A za třetí, že tam budeme my sami.

Bojím se, že závěrečný Armagedon je skutečností a že to bude mnohem horší bitva, než jsme schopni si představit. Nepřítelem nebudou ani ateisté, ani zednáři, ani kdokoli.

Když zvednu hledí, zjistím, že na druhé straně fronty stojí já sám, že ten druhý jsem já. Že bitva se odehraje uvnitř mé duše, proti mé osobní nenávisti, proti všemu zlu, které je ve mně, proti všem představám Boha, které jsem v sobě vymodeloval, kterým jsem věřil a usilovně pěstoval, proti vizi světa, kterou jsem si vymyslel a uvěřil v ni. A co bude, až zjistím, že to tak není? Že tím nejděsivějším soupeřem, kterého jsem schopen si představit, děsivějším než pluky ďáblů, budu já sám. Že u brány do nebe nebude postávat, jak známe z mnoha anekdot, svatý Petr, nýbrž že zde budu stát já sám a budu sám sobě bránit, abych vešel, a věřím, že i všichni služebníci si stejně přáli a doufali, že vejde. Příběh staršího bratra zůstává otevřený, nedozvídáme se, jak jeho Armagedon nakonec dopadl. Tím jediným, kdo mu bránil v cestě do nebe, byl on sám, tím jediným, do stál ve veřejích a zabraňoval vstoupit, byl jeho názory, jeho náboženské přesvědčení, jeho pojetí spravedlnosti, jeho modlitby či to, o čem se domníval, že to jsou modlitby, jeho chození do kostela, jeho růžence a jeho Bůh, a co byla ve skutečnosti jeho pýcha, přesněji stavění se na piedestal Boží a rozsuzování, do by uvnitř měl být a kdo ne. Příběh staršího bratra je můj vlastní příběh.

Ve dveřích budu jednou o sobě rozhodovat já sám, sám budu sobě soudcem, sám se sebou se setkám u nebeské brány. A co se mnou bude, až zjistím, že Bůh je velkorysejší, že Bůh miluje a odpouští mnohem víc, než bych si kdy představil, a to i těm, kterým přece podle mého racionálně vyargumentovaného stanoviska a z velmi dobrých důvodů odpustit nelze? Co až uvidím za branou na hostině v Boží náručí i žebráka Lazara a lotra po pravici a nebo… můžeme si dosadit někoho z našeho okolí? Co až uvidím, že u svatebního stolu zasedli lidé lehkomyslní, impulzivní, nepořádní, rozhazovační, ti opravdu zlí lidé ze sousedství nebo děvčata z našich znojemských silnic? Kulhaví, slepí a chromí, lenoši, kteří celý život nečinně postávali po náměstích s nevyžádanými radami a nechali mě, ať si nesu své jho? Příběh staršího syna je příběh člověk, který přesně ví, kdo bude v nebi a kdo v pekle, a zatne se, když po smrti zjistí, že je to jinak a že on sám není organizátorem nebeské hostiny. Jsme schopni připusti, že křesťanství je chození do kostela, modlitby a přistupování ke svátostem. To, že křesťanství rozetne mou duši až do krajnosti, napne moje síly k odpuštění, velkorysosti, lásce, jako bychom nevnímali. Že všechno to, co si odnášíme ze mší svatých, co dostáváme v modlitbě, co máme načteno a co známe ze zbožných přednášek, je velmi vážný výcvik speciální jednotky pro poslední bitvu. Že každodenní modlitba a každodenní růženec je intenzivní trénink v posilovně pro konečný boj. Určitě věty z evangelia bereme velmi vážně. Ta, že pokud má můj bratr něco proti mně, měl bych nechat svůj dar před oltářem a nejprve se s ním smířit, mezi ně obvykle nepatří.

Moje maminka je zbožná žena. Oblíbenou světicí mé maminky byla svatá Markéta Marie Alacoque. V jednom z podivuhodných zaslíbení svaté Markéty Marie byl zaveden zvyk mše svaté a svaté zpovědi na první pátky v měsíci a prvních sobot. Ta zaslíben jsem četl: Kdo vždy na první sobotu v měsíci půjde do kostela na mši svatou a přijme eucharistii a v této době půjde ke svaté zpovědi, dočká se roztodivných milostí.

Jedna z nabízených milostí mne zaujala: Je možno někomu vyprosti dar obrácení. To už jsem byl na gymnáziu a měl leccos načteno z biologie a z metodologie vědy. Výzva ležela černá na bílé: Stačí jít devět prvních sobot za sebou do kostela a vždy v tu dobu přijmout eucharistii, jít ke zpovědi a je možno někomu vyprosti obrácení. Znělo to skutečně jak ze 17. století. Přišlo mi to jako velké slovo a jak známo, rozhodčím ve vědě je experiment. Vybral jsem tedy z naší třídy náhodnou spolužačku, jako bych prstem  píchl do vzduchu, takovou, jakou jsem vlastně ani moc neznal, ona měla své kamarády a já zase ty své, to jsem ve své středoškolské naivitě považoval za důležité, aby věc nebyla kontaminována emocemi a jakýmikoli osobními vazbami. Začal jsem v listopadu, bez odkladu, a v rytmu školního roku se vcelku vše dalo stíhat. Problém nastal v červnu, neboť jsme tu první sobotu v měsíci měli Závody Martina Středy, slavné a dnes již legendární ministrantské závody v lesích a zaběhla se nám jedna hlídka. Dilema bylo zřejmé: buď budu po paloucích a hustnících dohledávat naše mládežníky, nebo půjdu do kostela na mši svatou. Rozhodl jsem se pro pátrání po ztracených závodnících, přišlo mi to v tu chvíli jako důležitější. Jistěže tím byl řetěz sobot přerušen, ale říkal jsem si, že tohle by Pán Bůh mohl pochopit, nebyla to moje vina a udělal jsem věc, kterou jsem v tu chvíli považoval za správnou, ba dokonce omluva a odchod do Brna na mši svatou by byl mnohem pohodlnější  než v houstnoucím šeru se shánět hladový po lesích a hledat trojčlennou hlídku. Nakonec to s našimi mládežníky dopadlo samozřejmě dobře. To byl červen. V červenci byla poslední první sobota a už byly hluboce prázdniny. Přece jenom s určitým napětím jsem čekal, zda se v tu sobotu něco nestane, a nestalo se  nic.

Ani v neděli se nestalo nic.

Pohlednici od oné spolužačky s tím, že je v zrovna v Rumunsku na horách, že uvěřila v Boha a chce se nechat pokřtít, jsem našel v poštovní schránce v pondělí ráno. Netušil jsem úplně přesně, proč mi ji poslala, když jsme se vlastně ani moc neznali a ve škole spolu nemluvili, když už jsem ale ten pohled dostal, nějak jsem pak na podzim u její přípravy na svátosti asistoval a i ve škole jsme se pak složitě spřátelili. Byla pokřtěna po příslušném čase jednou v noci v katedrále na Petrově spřáteleným knězem, zároveň, jak to tak u dospělých chodí, byla biřmována a přijala první svaté přijímání. Pak jen vím, že byla těžce nemocná, zažila si spoustu trápení s katolíky i nekatolíky a pak se vdala. Pak mi kdosi říkal, že má dítě či snad děti. Neviděli jsme se dobrých dvacet let. Občas si ale na celý příběh vzpomenu a vede mě k tichým úvahám o lidské svobodě., Bohu, Boží vůli, determinaci, volbě a slovec.

Od té doby se už moc neposmívám zažloutlým kancionálům, prostinké naivitě středoškoláků a podivuhodným pobožnostem výstředních světců a, upřímně řečeno, spíše s těmi modlitbami zacházím tak, jako bych právě našel v zemi nezajištěný granát.