Nemám kabelku!

"Mami, ty nemáš žádnou kabelku!", řekl mně nedávno můj sedmnáctiletý syn Filip. Přinutil mě tak, abych se nad sebou zamyslela. Měl pravdu! Nemám žádnou kabelku! Kdysi jsem ty malé nesmysly, do nichž se vejdou akorát tak doklady, zrcátko, rtěnka a ještě nějaké tužky na oči, měla. To bylo ale  fakt v pravěku. Od té doby, co dělám novinařinu, nemám kabelky a nechodím ani v minisukních a na vysokých podpatcích, jak jsem kdysi chodívala. No představte si, že vláčím batoh s foťáky a štráfuju si to v minisukni na jehlách a občas musím s foťákem také utíkat, čupnout si a někdy dokonce lehnout! No dělejte takové úkony v minisukni! Je pravda, že už bych si dnes minisukni nemohla dovolit taky proto, že jsem v posledních třinácti letech značně zbytněla. Novinařina mně totiž vzala téměř všechen volný čas, takže jsem přestala běhat, což se záhy projevilo na mé postavě. Ta se totiž z proutku proměnila v neforemnou bednu. Zpočátku jsem řešila, jestli mám mezi běháním po reportážích vyžehlit koš prádla a udělat hromadu restů, které se mně doma nahromadily, nebo jít trénovat. Nakonec zvítězily domácí práce, protože by je za mne nikdo neudělal.

Ale teď zpět k onomu malému nesmyslu s názvem kabelka. No nemám ji! Mám tašku i batoh na foťáky, tašku na notebook a taky takovou úřednickou tašku, když jdu někam na jednání bez foťáků. Pokud bych ale šla soukromě na ples nebo do divadla, tak bych neměla, kam dát ty různé nesmysly, které ženské potřebují. Naštěstí stále někam chodím jen služebně, takže s sebou neustále vláčím foťáky a tudíž kabelku nepotřebuji.

Na kabelky jsem ostatně nebyla ani jako malá holka. Nepatřila jsem mezi ty malé princezny, které si rodiče hýčkají a strojí je do růžových šatečků a sukýnek. Kdepak! V tomto jsem byla dost jiná. Raději jsem s kluky lezla po stromech nebo si hrála na indiány a vojáky. Už v jedenácti letech jsem sama uklidila pětadvacet metráků uhlí. Dnes se mně to zdá docela neuvěřitelné, že malá holka sama do sklepa naháže pětadvacet metráků uhlí. A to mne přitom nikdo nenutil! Jen jsem chtěla udělat radost našim než přijdou domů. Ani jsem nečekala, že za to dostanu nějakou odměnu. A taky jsem nedostala. Odměnou pro mne bylo, že měli radost. No řekněte, nebyla jsem velkej blázen?

Všem přeji podobně "bláznivé" děti, které chtějí jen tak udělat radost svým rodičům, jako jsem dělala já...

Lenka