Návštěva žáků církevní školy v kostele...

Dnes ráno sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner mši svatou v kostele Andělů strážných ve Veselí nad Moravou. Byla obětována za zemřelé kněze z děkanátu a vlastně i z celé arcidiecéze. Zúčastnila se jí proto také většina duchovních správců farností veselského děkanátu. 

Když jsem se ráno vypravovala do kostela, říkala jsem si, že tam asi moc lidí nebude. Snad jen pár seniorů, protože je všední den, takže jsou lidé v práci. Na místě mě překvapilo, že před kostelem postávali školáci. Pak mě ale napadlo, že na mši půjdou asi děti z nedaleké církevní základní školy, okolo jejíhož vzniku bylo tolik křiku. Můj odhad byl správný. Chvilku před začátkem se do kostela nahrnuli spíše starší školáci. Podle jejich chování bylo evidentní, že nejsou věřící. Většina se neuměla modlit ani udělat kříž. Chovali se ale slušně! Po celou dobu seděli tiše a v průběhu bohoslužby se snažili dělat vše co jejich okolí. Mělo to ale jedno úskalí… Jakmile se věřící po proměňování zvedli k přijímání, většina školáků vyrazila k oltáři také… Zatrnula jsem… V té chvíli přiběhl ředitel školy a začal jim šeptat, jestli ví, že k přijímání může jít jen ten, kdo je po zpovědi… Podle výrazu školáků bylo zřejmé, že mnozí ani netušili, co je zpověď… Někteří si po upozornění autority sedli zpět do lavic, ale několik „odvážnějších“ ředitelovo upozornění neodradilo a šli k přijímání. Byla mezi nimi i dívka, která po celou dobu usilovně žvýkala žvýkačku. Po přijímání si sedla mezi kamarády, jakoby se nechumelilo a žvýkala si dál… Nedalo mně to a šla jsem se jí po mši svaté zeptat, jestli chodila někdy do náboženství, a že prý ano – v Milokošti, pět let… Znala i správnou odpověď na otázku, jestli ví, koho přijala… Věděla… Neuměla mně ale odpovědět, proč před přijímáním nevyplivla žvýkačku… Další chlapec mně na otázku, proč vlastně přišel, řekl, že má aspoň ve škole volno, a že je v kostele poprvé… „A dalo ti to něco? Oslovila tě nějaká myšlenka z toho, co tu pan arcibiskup řekl?,“ vyzvídala jsem. „Ne, nic,“ odtušil.

Když jsem se pak ptala ředitele, proč školáky nepoučil o zásadních věcech, tak mně naštvaně řekl, že není vševědoucí, že si myslel, že dojdou jen ti, kdo chodí do náboženství. Poté ale připustil, že účast na mši byla dobrovolná, takže přijít mohl vlastně kdokoliv.

A můj závěr z prekérní situace? Ty děti za nic nemohly. Chyba byla především v učitelích. Otázkou ale je, jestli je byli schopni poučit, jak to v kostele chodí, když mnozí z pedagogů také nejsou věřící. V tom případě měl ty, kdo šli do kostela, poučit sám pan ředitel, který věřící je. Že něco neklape, zřejmě vytušil i pan arcibiskup, který se po přijímání nahlas zástupně za všechny modlil, což nebývá zase až tak často zvykem. Věřím, že pokud někdo ze školáků přijal svaté přijímání nevědomě bez náležité přípravy, Boží milost v něm bude působit. Odpovědnost za dnešní situaci nese jednoznačně ředitel školy, kterého mám jinak ráda. Známe se totiž už dlouhé roky. Dnes ovšem udělal zásadní chybu. Kdo ale nechybujeme? Každý… Je jen třeba se ze svých chyb poučit, aby se neopakovaly….

12. listopadu všechny zdraví Lenka Fojtíková