Návštěva posilovny

Při pohledu do zrcadla a zapínání knoflíků u kalhot jsem dospěla k názoru, že se svou postavou musím začít něco dělat. Poslední kapkou bylo konstatování mé jednapadesátileté sestry, bývalé vynikající ultramaratónské běžkyně, že na vánočních fotkách pod stromečkem vypadáme jako dvě prasátka. Měla pravdu, ale nemusela mně to zrovna připomínat… Možná to byl ale poslední impuls, abych se odhodlala k činu.

Je mně jasné, že je vše pouze otázkou příjmu a výdeje energie. Má sestra si to ale nechtěla nechat namluvit. Svěřila se, že chce zajít k lékařce, která ji objede kyvadélkem, zjistí, jak na tom je a poté jí naordinuje skvělé rady, jak se zbavit přebytečných kilogramů. Já jsem jí ale na tento super nápad řekla, ať se vykašle na nějaká kyvadélka a čáry – máry fuk. Stačí přece omezit a upravit stravu, jíst jen po troškách, minimálně pětkrát denně a hlavně se hýbat!!! Ségra mně ale na to konto začala poučovat, jestli jsem něco slyšela o různém spalování a výkyvech hormonů. Já jsem ale všechny její argumenty přebila konstatováním, že v koncentráku byli všichni vychrtlí bez ohledu na to, jaké měli spalování a hladinu hormonů. Dozvěděla jsem se, že jsem blbá a tím skončil náš rozhovor na skypu. Červíček ve mně ale zůstal, hlodal a našeptával, že musím makat nebo budu mít za chvilku sto kilo…

O určité aktivity se mezitím pokoušela i má sestra. Asi po třiceti letech vyrazila s manželem bruslit na rybníček nedaleko jejich domova, kde se to jen hemžilo vysportovanými nadšenci s ostrými noži na nohou. Ségra se při jedné kreaci zřítila na led a výsledkem byla obražená kostrč, kde se velmi rychle rozlila obrovská modřina. Kromě toho si taky škaredě narazila hlavu. Další den se proto se švagrem raději vydali běhat. Jak na potvoru ale začaly ty hnusné mrazy. Když jsme spolu mluvily o dva dny později, tak jen šeptala, kýchala a kašlala. Kvůli silnému nachlazení si teď zřejmě nějaký den nezasportuje. A to má zítra letět na služební schůzku do Londýna…

Všechny její aktivity byly varovnými signály, že tudy cesta nevede. Rozhodla jsem se proto, že zkusím navštívit posilovnu. Cílem bylo potýrat své zbytnělé tělo a spálit nějaké kalorie. Zapomeňte na to, že bych chtěla posilovat!!! To v žádném případě!!! Já totiž posilovny nenávidím!!! Miluji pohyb s nebem nad hlavou… K tomu mně teď ale počasí nepřeje…

Mým cílem proto bylo jedno z vyhlédnutých běhátek, na kterém jsem si chtěla zkusit zaklusat. Říkala jsem si, že mně ve městě nikdo nezná, tak se tam ztratím a v anonymitě se na pásu trošku vypotím.

Přivítalo mě moderně zařízené fitcentrum. Nápad zacvičit si, ale dostalo po Vánocích asi šedesát dalších lidí, takže problémy už nastaly v docela malé šatně, kde jsme se všechny stěží vtlačily. Další problém byl spíše můj. Kolem byla samá mladá a štíhlá děvčata, tak jsem si v duchu říkala, co tam vlastně dělají, když na sobě nemají gram tuku… Nasoukala jsem se do elasťáků a tričko si na sebe raději navlékla až na záchodě, aby se některé z děvčat při pohledu na mé neforemné a taky krapet zestárlé tělo, nechtělo zvracet.

Kardiozóna, kde byla i tři běhátka, byla pěkně zaplněná a na pásech už dusaly nějaké tři mladice. Musela jsem proto vzít zavděk náhradním strojem, který byl něco mezi kolem a během. Naštěstí se běhátko po pěti minutách uvolnilo a já na něj hned přeskočila. Klusala jsem třicet minut a postupně zvyšovala rychlost až na dvanáct kilometrů za hodinu, což bylo srandovní, protože byly doby, kdy jsem uměla konstatně běžet celou hodinu patnáctikilometrovou rychlostí. Ty doby jsou ale pravda už dávno pryč. Teď jsem funěla jako hroch i při tom šnečím tempu a tep létal okolo sto šedesáti úderů za minutu. Po půlhodině jsem byla zpocená jako myš a nohy mne bolí ještě dnes. Přesto jsem si koupila permanentku na deset vstupů. V pátek jdu znovu, tak uvidíme, jak to půjde dál…

Všechny hubeňoury a ještě trochu víc sympatické tlouštíky 7. ledna zdraví Lenka