Multifunkční svatební matka

Divíte se, že jsem se tak dlouho neozvala? Nedivte se... Mám za sebou svatbu syna, kterou jsem prakticky celou organizovala sama. Do toho jsem zastupovala šéfredaktora, protože má dovolenou a kromě toho také psala, jelikož nám v redakcí tím pádem chyběl jeden člověk.

Kdysi jsem od jakéhosi psychologa četla, že úmrtí blízkého člověka a rozvod patří k nejstresovějším událostem v životě lidí. Já bych na třetí místo zařadila svatbu. Ne vlastní, ale z pohledu rodiče, jehož úkolem je vše připravit tak, aby vše klaplo, nic nechybělo a všichni byli spokojení. Zažila jsem hodně stresů, ale svatba mnohé překonala.

Krabičky

Zajistit lokál, objednat zákusky a koláčky nebyl samozřejmě žádný problém. Komplikaci jsem viděla v tom, kolik čeho objednat, aby bylo dobrot dost. Informace od lidí, kteří už měli tuto super akci za sebou, se hodně lišily... Někdo řekl, že mám počítat pět zákusků na osobu a další deset... Paní v cukrárně mě zase upozornila, že je rozhodující, kolik toho budeme rozdávat a jak moc budeme plnit krabičky. Udělala jsem si tedy seznam, komu všemu musím dát výslužku. Přestože mělo být na svatbě z naší strany šestnáct hostů včetně ženicha, krabiček jsem musela připravit dvacet. Nakonec jich bylo ještě o pár víc. Z obavy, aby bylo zákusků dost, jsem se rozhodla raději něco upéct i doma. Po volných chvílích (nevím, kde jsem je vzala), jsem pekla jako divá. Podařilo se mně zaplnit až po okraj krabici od kuřat a ještě jednu menší. Zpětně musím pochválit svou prozíravost, protože kdybych tak neučinila, určitě by mně zákusky chyběly. Další výborné řezy a ořechové šátečky dovezla v den svatby babička.

Wellness

Ve čtvrtek, kdy měl domů přijet ženich (syn Honza), zavolal, že přijede i nevěsta. Málem mne trefil šlak. Hlavou mně letěly myšlenky, že se kromě řešení asi milionu věcí budu ještě muset starat o nevěstu... Syn mne ale ujistil, že mně Katka (nevěsta), se vším pomůže. Nakonec jsem byla ráda, že přijela. Brzy ráno jsme vyjely do terénu. Nejdříve nabraly směr Hodonín, kde jsme vyzvedly zákusky, koupily tenké párečky, které jsou údajně nejlepší v masně na náměstí a při zpáteční cestě do Blatnice jsme se ještě zastavily ve Tvarožné Lhotě pro několik krabic koláčků. Přestože jsme hodně kmitaly, domů jsme s plným autem dorazily po desáté. To už jsme měly v kuchyni všude rozložené ony "kouzelné" krabičky s nápisy, pro koho jsou. Honem je naplnit a začít s rozvozem. Co jsem rozvážela po Blatnici, Katka stříhala břečťan na výzdobu kostela. Pak jsme naložily do auta víno, krabice s cukrovím a koláčky do restaurace, kde měla být veselice. Ještě předtím jsme ale zamířily do Ostrožské Lhoty pro dort. Tam jsem si naplno uvědomila, jak je super, že Katka přijela. Dort se totiž musel převážet na klíně. Sama bych zřejmě transport nezvládla. Když jsme před dvanáctou vyjížděly ze Lhoty směr Radějov, kde už náš příjezd v restauraci Roseta očekávali, Katka začala v autě meditovat nad tím, jak kdesi na internetu četla, že nevěsta by si měla den před svatbou zajít na masáž, do wellness a relaxovat... Na to ale taky přišlo! Jakmile jsem se vrátily domů, vrhla jsem se na úpravu předzahrádky, kterou bylo zapotřebí okopat a prostříhat keře, když jsme měli tu svatbu, tak aby nás sousedi nepomluvili... Katka nejdřív jela na Antonínek s neteří nazdobit kostel a poté jsem jí vrazila do ruky koště a lopatu, že to bude ta naše masáž, kdy si promasírujeme pěkně svaly. Když jsme s prací končily, Káťa si jen tak mezi řečí povzdechla, že už je docela unavená. Tak jsem se jí zeptala, co mám dělat já, když je mně skoro o pětadvacet let víc???...

Slzy

A to jsem věděla, že ten den ještě musím udělat pomazánku na chlebíčky, protože v mé režii byla i snídaně. Večer, kdy už Katka odfrčela s rodiči směr Valašsko, jsem pro změnu s Honzou chystala v sále Domu sv. rodiny stoly a vlastně celou místnost na vzpomínanou snídani. Do ledničky bylo třeba navozit zákusky, koláčky, vzpomínané párky, ale třeba také hořtici, křen a kečup. Zapomenout jsem nesměla ani na různé druhy kávy a čaje... Když jsem asi v devět hodin večer vytírala zem a schody, tak jsem brečela únavou. Slzy mně ostatně po tváři tekly celý týden. Stačilo si vzpomenout na skutečnost, že vše leží jen na mně, že mého muže ani ve snu nenapadlo se zeptat, jestli něco nepotřebuji pomoct anebo jestli mně čistě náhodou, když jsem samoživitelka, nechybějí třeba peníze na potřebné nákupy... Ne, nesměla jsem na tu všechnu tíhu myslet, protože pak bych fakt řvala na plný pecky.... 

Bojová hra

A ještě jedna perlička se v onen pátek před svatbou stala... Ve čtvrtek totiž farář zavolal Honzovi, jestli má vyřízené všechny potřebné náležitosti na matrice obecního úřadu. Ten se ovšem nestačil divit, protože ho nikdo neupozornil, že by měl něco vyřizovat na matrice, když svatba měla být v kostele... A tak jsme hned ráno naklusali všichni tři (já, ženich, nevěsta) do obecního úřadu. Tam jsme se ovšem dozvěděli, že k tomu aby mohli být oddáni, potřebuje matrikářka rodné listy snoubenců. Bez nich žádný obřad nebude... Hrůzou se mně zatmělo před očima. Nevěsta měla rodný list kdesi u rodičů na Vsetínsku a Honza v Brně... Když to všechno zkrátím, tak ze Vsetína poslali ofocený list mailem  a Honza musel s otcem absolvovat náročné kolečko. Hned ráno sedli do auta a nejdříve zamířili do Olomouce, kde si měl v půjčovně vyzvednout oblek. Potom pokračovali do Brna. Naštěstí potřebný doklad našel, i když mají mladí doma všechno po krabicích, protože se týden před svatbou stěhovali do nového "bejváku". Celé mně to připadalo jako bojová hra: Chceš se oženit? Nejdřív ale musíš splnit úkol!!!

Finish

Úkol se podařilo zvládnout, a tak jsme s nadějí vyhlíželi k sobotě. Já stále ještě i s hrůzou, jak všechno dopadne. Hned ráno v sedm byla dole v kostele mše, protože je nevěsta z jiné církve, takže měl být jen svatební obřad. Bylo mně jasné, že musíme od rána kmitat, abychom vše stíhali. Když jsem čtvrt hodiny před sedmou už stála před barákem a čekala na syny, abychom odfrčeli do kostela, tak jsem měla málem srdeční zástavu. Ve dveřích našeho domu se totiž ve spoďárech objevil sedmnáctiletý syn Filip a volal na mne: "Mě se chce srát (omlouvám se slabším povahám...)!" Tak jsem mu nervózně řekla: "Tak běž na záchod!!!!" "No ale tam sedí Honza!", odtušil... Nechápala jsem, jaké situace musím řešit... Ač je to k nevíře, nakonec jsme ten kostel stihli včas a Filip už byl dokonce v obleku... 

Po mši jsme  letěli rovnou do sálu, kde byla plánovaná snídaně. Ještě předtím jsme museli ovšem nakoupit osmdesát rohlíků a pár pecnů chleba, aby bylo dost pečiva k párkům a klobáskům. Filda mezitím zaskočil zase pro šunku a ještě jednu hořtici. Pak jsem rychlostí blesku nachystala na talířky koláčky, zákusky a začala dělat chlebíčky. Hoši roznesli na stoly pití a mezitím už přijely věrné kámošky Jana a Katka, které v kuchyni i obsluze převzaly organizační otěže a já jsem se mohla letět s ženichem převléknout. Nejdřív jsem se oblékla já a pak upravovala jeho a zase honem zpátky na snídani, kam už přijeli první hosté. Kuchařky naštěstí fungovaly jako profesionálky. Přijížděli další lidé, které bylo třeba vítat. A už mne zase kdosi volal, že dorazila nevěsta, která chce, abych jí pomohla obléct šaty. Tak zase autem hrrr... domů - obléct nevěstu, udělat pár fotek a zase hrrr... na snídani... Za chvilku zase s ženichem zpátky pro nevěstu, udělat pár fotek a hrrr na kopec, kde se slavila svatba.

Emoce

Přes všechne blázinec to nakonec byla krásná svatba... Schola fantasticky hrála, zpívala a ve vzduchu viselo něco nádherného, těžce definovatelného... Možná by se dalo říct, že se tam dotýkalo nebe země... A dotýkalo se tak silně, že emoce ve vzduchu doslova visely. Každého dojalo něco jiného. Je ale fakt, že mnohé oko nezůstalo suché.

Naštěstí jsem fotografovala, takže jsem se tak úplně neodbourala, i když jsem byla v jednom okamžiku hodně hotová. A nejsilnější moment? Pro každého asi jiný. Pro mne a některé zasvěcené lidi to byla chvíle, kdy se mezi posledními ke gratulaci novomanželům dostal otec ženicha. Zaslechla jsem jen: "Honzo, všechno už tu bylo řečeno, přeji ti proto jen, abys zůstal svůj." Pak se objali a v ten okamžik se zastavil asi čas. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale možná byli v objetí pět či deset minut. Připadalo mně to jako věčnost. I když bylo ticho, tak to objetí mluvilo za všechno. Pochopit ho mohl jen ten, kdo zná bolesti, jimiž naše rodina za ty roky prošla... Kdo to všechno ví a byl svědkem onoho objetí, tak se neudržel a brečel. To snad ani jinak nešlo... Udělala jsem jednu fotku než praskla ona citová obruč mého muže a byla to síla, na kterou se nezapomíná. Za těch čtyřiadvacet let co ho znám, jsem ho jen jednou v životě  viděla plakat. Tehdy mu umřela mamka a jemu se po tváři koulela jedna slza. Teď jich ale byly potoky... A ty potoky tekly i z jiných očí...

Jak už to na svatbách bývá, následovalo "povinné" fotografování  nezáživných skupinek a potom oběd a zase fotografování tentokrát ženicha a nevěsty v exteriérech. Kdo to všechno fotil? No samozřejmě, že já a taky syn Filip. Filmový dokument dělal otec ženicha, a tak jsme se celá rodina na svatbě našeho Honzíka vůbec nenudili.

Potom se už jen hodovalo a tančilo. Přes všechny moje obavy a hrůzy nakonec vše dobře dopadlo. O půlnoci jsem ženicha s nevěstou odvezla do jednoho hotelu v Uherském Hradišti, abych se kolem půl druhé dostala domů. Začala jsem kopírovat fotky a končila u počítače o půl čtvrté. Mezitím jsem dostala šílený hlad, protože jsem na svatbě z těch všech nervů téměř nejedla. A tak jsem si pak nad ránem doma ukrojila kus chleba se salámem...  O půl deváté jsem se už zase vzbudila a to už volali mladí, jestli bych pro ně nezajela, že musí do jedné hodiny vyklidit pokoj. Jo! Ještě na něco jsem zapomněla. Kromě toho všeho jsem o svatebním dnu také četla čtení v kostele a měla přípitek na hostině....

Když jsem pak vše zpětně rekapitulovala, tak jsem si říkala, že jsem byla taková multifunkční svatební matka... Dnes, kdy píšu tyto řádky, už mám vše šťastně za sebou a mladí zase celý život před sebou... Doufám, že až se bude ženit mladší syn, bude vše v režii rodiny nevěsty a já si budu moct celý krásný den užívat jen jako host, který se bude pouze podílet na úhradě potřebných nákladů....

Všechny už zase z pracovního procesu zdraví Lenka

P.s. A kdyby byl někdo moc zvědavej, tak tady může nakouknout na pár fotek ze svatby Katky a Johnyho - jsou to hned ty první.... www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/svatebni-fotografie/