Misie

Týden jsem se neozvala a měla jsem k tomu důvod. Minulou neděli jsem totiž odjela do Plzně, kde jsem se zúčastnila misií.... Možná se teď někdo zaseknul a v duchu se podivuje, že byly v Plzni misie, ale je to tak... Pod pojmem misie si totiž většina z nás představí prales, hladové a nemocné lidi v Africe, Indii či jižní Americe. Tam jsou samozřejmě misionáři zapotřebí, aby domorodcům pomohli a hlavně je naučili, jak se o sebe postarat sami. Přináší jim nejen materiální pomoc a víru, kterou třeba ještě nepoznali, ale také vzdělání skrze něž se mohou pohnout z toho svého průšvihu někam dál.

Tuto pomoc obyvatelé Plzně rozhodně nepotřebovali... V naší zemi je situace zásadně jiná. Řadíme se k materiálně bohatému Západu. Co se ale víry a křesťanství týče, tak to už jsme také misijním územím. Jižní Morava sice stále ještě patří ke katolickým baštám, ale v Čechách je už všechno jinak. Plzeňský biskup František Radkovský mně například prozradil, že je v jeho diecézi nejméně praktikujících katolíků. Od posledního sčítání před čtyřmi roky zaznamenali pokles o deset procent. V celé diecézi do kostela dnes pravidelně chodí jen devět a půl tisíce lidí... A tak byl rád, že jsme přijeli právě k nim. To už jsem ale přeskočila hromadu informací, tak pěkně popořádku!!!!

Přiznám se vám bez mučení, že ač jsem už nějaký pátek věřící, tak by mne ani ve snu nenapadlo jet někam na misie. Jsem extrémně vytížený člověk, takže pokud bych někam na dovolenou jela, tak nejspíš k moři. V současné době jsem ale ve stavu, kdy bych si spíš lehla doma a jen čučela do stropu, abych se zbytečně neunavovala ještě nějakými přesuny letadlem či jinými dopravními prostředky. O misiích mně někdy počátkem letošního roku řekla kamarádka. Zkrátím to... Prostě mě ukecala, abych jela taky... Ona sama ale nakonec nejela, protože nenadále ochořela, čímž mne neskutečně vytočila. Prý byla šíleně unavená a dostala k tomu ještě virózu... Jejda!!! A kdo není unavenej??? Co mám říkat po absolvování svatby a focení papeže??? Já jsem byla tak unavená, že se mně chtělo únavou zvracet... Na misie jsem ale přesto jela, protože mně bylo blbý nechat pořadatele ve štychu, když jsme jim pomoc slíbili... Když jsem kámošce před odjezdem řekla, že se taky cítím bídně, měla pro mne jednoduché řešení: "Tak nejezdi, když se necítíš! Oni to pochopí..." Tento přístup mě opět totálně vytočil. Kdyby si to tak řekl každej, tak tam nebude nikdo!!! A tak jsem jela. Byť s nechutí, ale jela...

Minulou neděli mně brzy ráno u nádraží ve Veselí nad Moravou vyzvedla kamarádka Maruška. V autě už byla také Markéta a hned se místo pozdravu ptaly, kolik mám zavazadel. Děvčatům se totiž svými krámy už podařilo zcela zaplnit kufr!!! Pravda, každá jsme vezly spacák a ony také karimatky - ty si nakonec musely dát holky vzadu pod nohy. Já seděla vpředu a u nohou mně zase skončil můj batoh s foťáky. Představa, že takto pokrčená pojedu kamsi na konec republiky, kde jsem nikdy nebyla, nebyla zrovna povzbudivá. A to jsme měly ve Bzenci ještě nabrat Lubku! V duchu jsem se utěšovala, že je Lubka skromná žena, františkánka a určitě bude mít jen malý baťůžek. V tom mne nezklamala. U nohou jí ale v prachu silnice ještě ležela bedna!!! Vyskočila jsem s otázkou na rtech: "Lubi, co to máš v té bedně???" "To jsou kaštánky pro děti, aby si z nich něco vytvořily," řekla s bezelstným úsměvem na tváři Lubka. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Jsem ale křesťanka, a tak jsem se musela ovládnout a vše přijmout s pokojem. Pak už jsem jen s napětím sledovala, jak Maruška bednu a ostatní Lubčiny věci rve do už tak plného kufru. A představte si, že se jí to po určitém snažení podařilo! Pravda dveřmi musela párkrát pořádně bouchnout, ale nakonec se kufr zaklapnul! Myslím, že to byl první zázrak našeho misijního putování do Čech:-)

Když opomenu, že holky potřebovaly už asi po sto kilometrech čůrat, tak nám putování ubíhalo pěkně v pohodě - přes ty stísněné podmínky... Po cestě jsme se zastavily v Klokotech, kde je krásné poutní místo s kostelem. Do Plzně jsme dorazily v klidu a dokonce bez problémů našly i Domeček na lochotínském sídlišti, kde byla centrála našeho týdenního pobytu. Ostatně jsme měly "džípíesku", tak jaký problém, že??? Fór je, že majitelka auta - Maruška, neuměla navigaci používat :-) Naštěstí to zvládla Markétka, které mne to po pár dnech naučila a musím říct, že to bylo hodně primitivní.... Je fakt, že "baba" v GPS nás občas naváděla krapet špatně, takže jsme několikrát projely zákaz vjezdu. Co ale chcete? Vždyť v autě seděly čtyři ženské, i když ani jedna z nás nebyla blondýna... Třetí den už Maruška hystericky křičela, že tím zákazem znovu nepojede, protože štěstí už pokouštět rozhodně nechce. Nakonec jsme to zvládly jinou cestou a v uvedeném úseku prostě hlas ženské z GPS neposlouchaly...  

Hodně zajímavé bylo i ubytování. Spaly jsme v salesiánském centru mládeže ve dvou pokojích. Když bylo nejvíc plno, tak jsme v jedné místnosti pobývaly čtyři. Pro mne, která jsem zvyklá žít v pět plus jedna sama, to bylo hodně náročné. Každá jsme prostě byla jiná a dovezly jsme si z domova své zvyky a manýry... Zatímco já pořád zavírám dveře, Maruška má ráda otevřeno dokořán :-) Když jsem Lubku upozornila, aby zavřela, poslechla mne. Vzápětí ale na toaletu odkráčela Máruš a bylo dokořán... To je ale detail. Jedna z nás si každý večer namazala své nožky jakousi super mastí z jalovce, takže se po celém prostoru ihned rozlezl takový fakt silný odér, jak jej známe z domovů důchodců. Také uložení do postele trvalo každé z nás různě dlouhou dobu. Zatímco první ležely okolo půlnoci, poslední to třeba zvládla až o hodinu později. Vyhráno ale nebylo ani když už bylo zhasnuto a mohly jsme spát. Některé totiž celou noc tak "řezaly", že jiné mohly spát jen s obtížemi. A takových drobností byla hromada. Říkala jsem si, že to prostě k misionářské práci patří. Chtělo to nějaké oběti. Je pravda, že když byl oběd nebo večeře, tak jsem si jako misionář moc nepřipadala. Pod výborným jídlem se stoly jen prohýbaly. Zjistila jsem, že se o nás tak výborně starali věřící z lochotínské farnosti. Píšu jim velikou jedničku s hvězdičkou!!! Jen v pátek, kdy je den postu, byla pouze polévka s pečivem, ale taky byla výborná!!!!!

Jste zvědaví, co bylo na programu misií??? No já jsem byla před odjezdem taky zvědavá, protože jsem se podobné akce zúčastnila poprvé... Takže: Přednášky na školách, dětský den, koncert, pantomima, evangelizace na ulici,večerní pořady, den otevřených dveří v Domečku, návštěvy v domově důchodců i léčebně dlouhodobě nemocných. Přestože jsem byla především v týmu, které všem tvořilo modlitební zázemí,  nakonec jsem se vydala s evangelizátory i do ulic a léčebny dlohodobě nemocných (dále LDN)... Přiznám se bez mučení, že mně to na ulici nějak nešlo... Buď jsem si vybírala pro evangelizaci nevhodné lidi  nebo na to prostě nemám dar... Z profese novináře přitom nemám žádný ostych oslovovat cizí lidi . Kolikrát jsem musela dát dohromady anketu a bylo to v pohodě... Tady to ale bylo o něčem jiném... Prostě mně to nešlo... Někteří oslovení byli docela dost drsní. Nejlepší byl jeden děda, který měl devadesát a vyčítal nám, proč raději poctivě nepracujeme :-) Když jsem mu řekla, že jsem si na misie vzala týden dovolené, tak jsem mu vzala vítr z plachet. Shodou okolností jsme ho pak  na sídlišti potkali ještě jednou. To nám vynadal, že jsme ho tak "zblbli", že zabloudil. Nakonec se z něj vyklubal zarytý komunista. Ukazoval hůlkou na paneláky a říkal: "Toto všechno se vybudovalo za minulého režimu! A co za kapitalismu??? Nic!!!!," tvrdil děda.

Je fakt, že ne všichni dopadli jako já. Například Markétka byla hodně úspěšná. Zažila si sice také nějaká odmítnutí, ale na druhé straně i neuvěřitelná setkání. Pozorovala jsem ji zpovzdálí a viděla, že zastavila třeba ženu středního věku s dítětem a bavily se spolu minimálně půl hodiny. Žena se jí svěřovala se svými bolestmi, které jí život přinesl a nakonec souhlasila, aby se za ni Markéta pomodlila. Při odchodu se ženě po tvářích koulely slzy... A podobných setkání bylo mnohem víc. Mě se osobně nejvíc dotkla návštěva LDN. V jednom pokoji tam leželi třeba i čtyři lidi. Mluvila jsem tam s bývalou modistkou, herečkou, novinářem Mladé fronty i lékařem. Vedle nich leželi dělníci anebo třeba ženy, které nikdy nepracovaly... Tam si najednou na sklonku života byli všichni rovní... Už se nikdo nemohl blýsknout svou krásou a vlastně ani tím, co umí, dovede, jak je známý, slavný... Všichni byli ve vážném zdravotním stavu. A co bylo nejhorší? Smutek těch lidí a mnohdy i beznaděj. Byli hladoví po lidském doteku, objetí, úsměvu... Jedna babička se rozplakala, že tam nechce být, že chce domů... Jiná nám zase nechtěla při loučení ani pustit naši ruku... No byla to síla... Co vám budu povídat... Hlavně to uvědomění si, že všichni spějeme ke stáří a nikdo nevíme, netušíme, jaké bude....

A celkový dojem z misií? Jedno je jisté: Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Prožitek, který nelze popsat a  předat dál. Nikdo nevíme, jestli naše mise někoho přivede k víře. To se zřejmě až na výjimky nikdy nedozvíme. Co už ale vím teď, je fakt, že jsem v Plzni poznala hromadu nových úžasných lidí, kteří se pro mne stali přáteli. Že jsem jela kamsi na konec republiky pomáhat a nakonec jsem byla nejvíc obdarovaná já. Můj pocit potvrdil františkánský kněz P. Michal Pometlo. "Je to tak, kdo je ochotný dávat, tak mnohem víc dostává. Pokud se někdo uzavře a hrabe jen pro sebe, uzavře se i obdarování," řekl tento moudrý muž. Také on patří mezi moje nové přátele. Moc si toho vážím...

Co říct na závěr? Pokud vám někdo nabídne, abyste jeli na misie, tak do toho jděte! Stojí to za to! Příští rok františkáni uvažují o podobné aktivitě v Liberci, tak vzhůru do ulic! :-)

Jedno je jisté. Misionářem může být každý na svém místě, kde žije... Je okolo nás hromada lidí, kteří trpí nějakým druhem nelásky. Mnohdy přitom stačí tak málo - úsměv nebo čas věnovaný známým, přátelům, na něž ve frmolu života a kolotoči povinností nějak zapomínáme. Všechny zdravím a přeji otevřené oči i srdce pro potřeby druhých.... Lenka

A pokud byste chtěli vidět, jak to v Plzni vypadalo den za dnem, tak koukněte na pár fotek, které jsem tam udělala. Uvidíte, že naše misie byla hodně různorodá, a že jsme si užili i hromadu legrace.... www.frantiskaniplzen.rajce.idnes.cz/