Mimořádné dary a radosti posledního týdne

Katolická církev dnes slavila Slavnost Seslání Ducha Svatého. O Duchu Svatém je známo, že nás obdarovává mnoha úžasnými dary. Často si ani neuvědomujeme, kolik darů od Boha každý den dostaneme. Bereme je jako samozřejmost, a že nejsou samozřejmostí, si uvědomíme až když o některý přijdeme. Své by o tom mohli vyprávět všichni nemocní...

Za uplynulý týden jsem byla obdarována skutečně mimořádnými dary, a tak si tu radost nemůžu nechat jen pro sebe. Vždyť určitě všichni znáte onu starou pravdu, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Tak já začnu :-)

Přesně v neděli před týdnem byla moje osmašedesátiletá teta Marcelka pokřtěná a zároveň i biřmována. A já jsem mohla být při tom, protože si mne teta vybrala za kmotru... Při té malé - velké slavnosti jsem si v lanškrounském kostele sv. Václava uvědomila, že je to vlastně zázrak... Tetu pokřtil tamní kněz P. Zbigniew Czendlik. Kněz, který je mediální hvězdou, ale v tom kostele se tak k mojí prosté tetě vůbec nechoval. Na nic si nehrál. Těsně před křtem se jí ptal, kdo ji ke křtu přivedl, kdo ji motivoval. A ona mu na to zcela bez přípravy, protože netušila, že se jí na to bude ptát, řekla: "Tady Lenka. Před lety jsem jí vykládala, že mě Pán Ježíš dvakrát zachránil a ona mi na to řekla: "Teto, pokud věříš, že Tě Pán Ježíš zachránil, tak se nechej pokřtít. No a proto se dnes chci nechat pokřtít," prozradila teta.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem tetinu cestu ke křtu neviděla tak snadnou a přímou. A dokonce jsem už zapomněla, jaká slova byla první motivací a povzbuzením k jejímu křtu. Spíše jsem si pamatovala, jak mne Marcelčina o sedm let starší sestra od jejího křtu zrazovala, jak mne přesvědčovala, že je Marcelka jiná, že ona se stejně pokřtít nedá, že ona na "to" není... Nenechala jsem se ale odradit a na starší sestru, která za Marcelkou zhruba jednou za půl roku zajela, stále tak trošku tlačila, aby Marcelce možnost křtu stále připomínala. Poslala jsem jí vždy nějako brožurku, dáreček z Izraele a občas i přání k Vánocům a Velikonocům poštou. Ve spolupráci s Farností Česká Třebová, pod kterou v době narození Marcelčini rodiče spadali, jsem zjišťovala, jestli náhodou už pokřtěná nebyla. Pátrání trvalo dost dlouho, protože v poválečných zápisech nebyl moc pořádek a z rodiny už nikdo nežil, kdo by si na tu dobu pamatoval. Nakonec se tedy po delší době zjistilo, že skutečně pokřtěná nebyla..

Zhruba po třech letech od oné první památné nabídky na možnost křtu jsme tedy najednou stáli v lanškrounském kostele a Marcelka skutečně byla pokřtěná i biřmovaná. V tom okamžiku o několik duchovních mil přeběhla svou skeptickou sestru, která zpočátku tvrdila, že Marcelka na "to" není... Ona starší sestra totiž ještě biřmovaná nebyla, protože když jsem jí k přípravě na biřmování vloni motivovala, tak mi řekla, že je na to už ve svých čtyřiasedmdesáti letech stará... No není..., ale prostě tuto nabídku odmítla.. A tak Marcelka najednou byla před ní a já si nemohla nevzpomenout na ono biblické: "Že první budou poslední a poslední budou první..." Marcelka byla pokřtěná po nedělní mši svaté a této malé slavnosti se zúčastnili i její nejbližší přátelé. Celý obřad byl krátký, ale velmi silný a dojemný... Cítila jsem v těch chvílích skutečně velikou radost...

Další radost potom přišla o několik dnů později, když mi poslanec Jožka Uhlík z Ratíškovic zatelefonoval, že byla Blatnici schválena dotace na zateplení staré budovy školy. To jsem měla tak velkou radost, že kdyby byl po ruce, tak mu snad dám z té radosti i pusu. Hlavním bodem, se kterým jsme totiž šli vloni na podzim do komunálních voleb, byla právě oprava zdevastované základní školy. V tak špatném stavu snad už není nikde žádná budova školy. I ty nejmenší vesničky mají školy jako klícky... Ještě to tedy nemám oficiálně potvrzené, ale věřím, že jsme tu dotaci skutečně dostali, bude se moct rozjet výběrové řízení a poté se hned začne pracovat...

Tuto radostnou zprávu jsem se dozvěděla v okamžiku, kdy jsem měla den dovolené a hlídala svého vnuka Míšu. Byli jsme na vycházce a užívali si radost z kvetoucích akátů. No byla to prostě nádhera, a když se k tomu přičte i ta vůně, není co dodat. O kus dál kvetl hloch a v parku zase byly vidět červeně kvetoucí kaštany. V těch okamžicích mohl člověk jen děkovat, že má oči a může všechnu tu nádheru vidět a vnímat všemi smysly..

Největší radost ale teprve měla přijít. Malého vnoučka Míšu jsme hlídla i přes noc, a tak jsem měla trošku obavy, co nás čeká. Bez maminky a tatínka byl přece jen teprve podruhé. Byl ale zlatý. Usnul přes osmou večer, vzbudil se pouze v jednu v noci na mlíčko a potom spal do šesti do rána. Probudil se, a jak byl tak ještě trošku rozespalý, vzala jsem si ho do postele a to byla teprve čistá radost, kterou mne tento malý človíček obdaroval. Tulil se ke mně tak nádherně, že to nejde prostě popsat... To se musí zažít. Když se ke mně přitulil, koukal na mne svým úžasným pohledem tak trošku z boku a potahoval si při tom toho svého "dudyna", co má jen na spaní, tak to prostě bylo tak úžasné, že člověk chtěl zastavit čas, nebo vyfotit ten jeho pohled. Zároveň jsem si ale uvědomila, že pokud bych se natáhla pro foťák, tak bych prostě kouzlo té chvíle, okamžiku zničila, a tak jsem si ho uložila jen hluboko do mozku. Tyto tulící chvíle s malým Míšou byly cennější nad všechny poklady světa. V tom okamžiku, jakoby se tam dotýkalo nebe země a já měla tu milost alespoň trošičku nakouknout a zakusit, jak bude vypadat blaženost v nebi...

A tak tímto Bohu děkuji za všechny ty mimořádné dary, jimiž mne obdařil za pouhých sedm dnů... Bůh je fakt borec a je dobře, že nedá na lidské mínění a řeči lidí, že se něco nemůže stát, protože jsou plní svých předsudků a falešných pohledů na své blízké...

Všem Vám přeji, abyste zažívali také mnoho nejrůznější radostí a všedních – nevšedních zázraků a hlavně si uvědomovali, že se skutečně ve Vašich životech dějí.... Lenka