Medžugorje

Velikonoce jsem prožila v Medžugorje. V místě, o němž se mezi sebou vzájemně přou i věřící. Zatímco jsou jedni nadšení, druzí skřípou zuby a tvrdí, že je to "blbost", aby se na jednom místě zjevovala Panna Maria více než dvacet let. Tyto a další podobné dohady mne nechávají naprosto v klidu. V Medžu jsem už byla před pěti lety, takže jsem moc dobře věděla, kam jedu. Je to promodlené místo se zvláštní atmosférou pokoje a klidu.

Setkala jsem se také s mnohými lidmi, kteří si do Medžu "odskočili" ze své dovolené u moře jen na pár hodin. Obyčejně pak opovržlivě mluvili o tom, kolik je tam hotelů a obchodů s různými náboženskými předměty, a že už to není ta Medžugorje, jako kdysi... Vždycky každého upozorňuji, že přece záleží na každém jednotlivci, jak pobyt v Medžugorje prožije. Pokud tam chci něco duchovního prožít, tak snad záleží jen na mně, zda si udělám dostatečný čas a prostor, abych zašla na mši, zklidnila se a setkala se s Bohem, rozmlouvala s Ním a pobývala v Jeho přítomnosti. To přece nemůže nijak ovlivnit existence nějakých obchodů...

Na Medžugorje je krásné, že v drtivé většině případů sem poutníci jezdí za jediným - modlitbou a usebráním... Není proto nic zvláštního, že člověk na každém kroku potkává modlící se lidi s růžencem v ruce. A vůbec to není jen v kostele a jeho blízkém okolí. Lidé se prostě modlí všude - na Podbrdu - místě zjevení, cestou na horu Križevac, v ulicích města, na hřbitově, polní cestě mezi vinohrady, hotelích, penzionech... prostě všude. A nikomu to nepřipadá divné. Každý sem totiž s tímto úmyslem přijel... Pokud by si někdo myslel, že mezi návštěvníky převažují penzisté a staré babičky, jak bývá zvykem v některých našich kostelích, tak by se hodně spletl. Mladí, krásní lidé i celé rodiny s několika malými dětmi nejsou žádnou výjimkou... Pokud se v kostele modlí růženec, je slyšet labyrint nejrůznějších jazyků. Chorvatštinou počínaje, přes němčinu, italštinu, angličtinu, francouzštinu, češtinu, slovenštinu, polštinu až třeba po maltštinu. Prostě je to jeden velký labyrint jazyků...

Někoho mohou odradit davy poutníků... Pokud člověk chce, tak i tomu se dá vyhnout. Nekonečný dav, v jehož čele jde nějaký odvážlivec s amplionem u pusy a předříkává růženec, fakt také nemusím... K patě obřího kříže na vrcholku hory Križevac jsem se proto jednou vydala až v podvečer. K cíli jsem doputovala v okamžiku, kdy začalo zapadat slunce. Na místě už nikdo nebyl, takže jsem vše mohla prožít v klidu. Navíc se mně díky nádhernému západu podařilo udělat úžasné fotky. Podruhé jsem se na Križevac vyrazila o velikonoční neděli. U křiže jsem byla jen pár minut poté, co v údolí zvony kostelíka odbily poledne. Většina lidí v tu chvíli už seděla, anebo teprve spěchala ke svátečnímu obědu. Kromě mne a snad dvou lidí tak na vrcholku nebylo živé duše. O dvě hodiny později, kdy jsem sestupovala, už byla ale situace naprosto jiná. Nahoru se drápaly velké výpravy poutníků... A tak by se dalo pokračovat. Kdo prostě chce, může si pobyt v Medžugorje prožít naprosto v klidu a zažít tak úžasné věci i setkání - se samotným Bohem i ostatními poutníky...

Mě se tentokrát asi nejvíce dotklo setkání se dvěma holkami. Jedna pocházela ze Slovenska a druhá z Brna. Nyní už ale devět let žijí ve Vídni, kde jsou vizážistkami. Jedna z nich jen tak mezi řečí řekla, že je "teprve" na cestě, protože zatím není ani pokřtěná. V ruce držela růženec a zcela otevřeně vyprávěla o tom, jak v léčebně bojovala se svou závislostí na alkoholu. V tom okamžiku se mně zdála mnohem víc věřící a upřímnější než někteří lidé, kteří chodí dlouhé roky ze setrvačnosti do kostela a myslí si, že tím budou mít nebe jisté, i když se nějak zapomínají chovat, jak by si Bůh přál, abychom se chovali a jednali...

Plná dojmů z nádherného místa setkání s Bohem všechny zdraví Lenka

Medžugorje I.jpg (715,3 kB)
Medžugorje II.jpg (786,6 kB)