Loučení s panem Slavomírem Budařem

Ať mrzne, padá sníh, prší či panují tropická vedra, přicházejí den co den do kaple svatého Antonína na Blatnické hoře tzv. strážci. Jedním z nich byl dlouhé roky šestaosmdesátiletý Slavomír Budař z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Jeho službu přerušily až zdravotní problémy.
„Přestože nejsem rodák z Blatnice, Antonínek mi přirostl k srdci od útlého dětství. Narodil jsem se v Rokytnici u Přerova. Tatínek ale pracoval na železnici a na Slovácko jsme se přestěhovali v roce 1928,“ zavzpomínal pamětník. Hned poté připomněl, že s myšlenkou strážců kaple svatého Antonína přišel už za druhé světové války P. Antonín Šuránek, který pocházel z nedaleké Ostrožské Lhoty. Chtěl totiž, aby byl na poutním místě postaven exerciční dům, v němž by působili kapucíni. Jeho velkou touhou bylo, aby se z tohoto výjimečného poutního místa staly jakési duchovní lázně Slovácka.
Velkolepá myšlenka se nakonec neuskutečnila. Tradice strážců kaple se ale uchytila. Prvním se stal v roce 1943 tatínek Slavomíra Budaře a sám vytrval sloužit až do roku 1957. Později se v roli strážců vystřídalo několik mužů. Už to ale bývalo většinou tak, že se dobrovolné bezplatné služby zároveň ujalo několik seniorů, kteří se v kapli každý den střídali. Slavomír Budař převzal spolu se dvěma přáteli pomyslnou štafetu v roce 1987 a vytrval patnáct let. Za svůj život zažil na poutním místě tolik událostí, nádherných setkání a okamžiků, že by jeho vzpomínky vydaly na několik knih.
„Když byly poutě, tak jsme coby služebníci na rozjímání čas neměli. Na Antonínku ale bývala nejpěknější rána a chvíle, kdy jsem tam byl sám. Venku třeba pršelo, valily se mraky, fučel vítr a já byl v kapli sám. Prožíval jsem tam pocity, které se dají slovy jen těžko popsat a vyjádřit. Byla to obrovská vnitřní radost. Měl jsem to štěstí, že jsem si vzal hodnou manželku, která mou službu tolerovala. Myslím si, že dobře věděla a byla ráda, že modlitba patří nejen nám oběma, ale i šesti dětem, které jsme vychovali. Prožili jsme spolu jedenašedesát let a svatbu jsme měli kde jinde než na Antonínku,“ řekl Budař, který letošní Velikonoce oslaví poprvé bez své ženy.
Ze všeho nejvíce se strážci do srdce zapsal otec Antonín Šuránek. Když na něj vzpomíná, tak se mu vždy zvláštně rozsvítí oči. „Až do roku 1950 býval na Antonínku o Zeleném čtvrtku adorační den mužů a jinochů. Byla to ve skutečnosti adorační hodina na motiv Ježíšovy prosby: „Nemůžete hodinu bdít se mnou?“ Sešli jsme se v podvečeru a v adoraci a modlitbách setrvali do deseti, jedenácti hodin v noci. Bývalo nás tam hodně,“ zavzpomínal důchodce. Ženám a dívkám zase podobně patřilo velikonoční pondělní odpoledne. Antonín Šuránek ale razil zásadu, že Velikonoce jsou výjimečným obdobím církevního roku, proto vyžadoval, aby v neděli šli na mši svatou všichni do svého farního kostela, přestože se mše sloužila také v kapli svatého Antonína.
P. Šuránek nejvíce v kapli svatého Antonína pobýval v době, kdy byl spirituálem kněžského semináře. To pak na Blatnickou horu přijížděl i se studenty každé prázdniny. Pokud sloužil mši, tak si vždy udělal čas také na duchovní pohovory. Zájemců čekajících na osobní radu bývala plná sakristie. Další setkání, ale už ve skupinkách, následovalo odpoledne a večer, kdy se sedělo venku pod širým nebem. Debata se přitom točila na různá témata. Dnes se na Blatnickou horu sjíždějí poutníci z celého světa. Amerikou počínaje, přes Afriku a Austrálií konče. Možná někteří z nich pamatují dobu, kdy zde působil P. Antonín Šuránek.
Slavomír Budař tady vyslechl spoustu neuvěřitelných příběhů:
„Jednou od studánky přicházela žena, stále něco vykřikovala a zvedala ruce nad hlavu. Mluvila víc anglicky než česky. Nejdřív jsem si myslel, že se pomátla na rozumu. Pak ale křičela: „Je to tak! Ta naše babka měla pravdu!“ O chvíli později jsem se dozvěděl, že znala Antonínek jen z obrazu, který visel u nich doma v Americe. Pan Budař vzpomíná i na zajímavé zápisy v pamětní knize; jeden muž napsal: „Člověče, zastav se a podívej se kolem sebe. Děkuj Bohu za to, co tu vidíš.“ Další návštěvník napsal: „Jsem evangelík z Břeclavska a přijel jsem sem poprvé. Něco tak krásného, jak je tady, jsem ještě neviděl.“ „Kdybych mohl, chodím na Antonínek doposud. Člověk se ale musí vyrovnat i s tím, že už nemůže sloužit coby strážce,“ řekl při loučení pamětník Slavomír Budař, který rozhodně nezahálí ani teď. Od padesátých let zpětně dopisuje farní kroniku.