Kubíkův vrch....

Je vám na nic, přibrali jste nějaké kilo, máte deprese, všechno vidíte spíš v černých barvách, jste vyřízení z práce, dětí, manžela, manželky a šéf neskutečně prudí? Chce to relax! Sedněte na kolo a vyražte do přírody. Já to udělala zrovna dnes. Jela jsem přes Lúcký kopec, Louku, Velkou nad Veličkou a Javorník do Nové Lhoty. Měla jsem naplánované, že budu pokračovat po asfaltové silničce, na které jsem se vždy dostala jen pár metrů za ceduli obce. Tentokrát jsem chtěla prozkoumat, kam vlastně vede...

Co vám budu povídat... Byla to makačka... Vždyť jsem vyšlapala z necelých dvou set metrů do nadmořské výšky 683, takže mně to dalo pořádně zabrat.... Ale.. Jedno je jisté, když jsem si pak sedla na louce těsně pod Kubíkových vrchem a koukala na ten pohled pod sebou, tak jsem si připadala, jako bych snad ani nebyla v našem okrese. Klidně bych řekla, že jsem někde v Beskydech. Jako bych se ocitnula v jiném světě. Měla jsem dojem, že všechny starosti a problémy zůstaly tam někde dole. Jak jsem tak jela a šplhala se nahoru, jako bych postupně odhazovala všechnu zátěž života, kterou si vleču dole v údolí. Nahoře jsem pak byla od všeho oproštěná... Byl to krásný pocit, který bych vám všem přála zažít. Nemůžete ho ale zažít, pokud na Kubíkův vrch přifrčíte autem. Samozřejmě, že je to po úzké asfaltce možné, ale jen skrze šlapání, fyzickou námahu a dřinu můžete odhazovat ona břemena, která vás tíží. Za volantem auta, i když bude za několik milionů, se vám to nepodaří. A tak jsem si to tam nahoře užívala a vychutnávala...

Koukala jsem na ty krásné louky a přemýšlela o tom, že by na nich v zimě mohly být běžecké stopy. Vždyť sjezdovka se na svahu hned naproti už staví... A taky jsem si představovala, že by tam mohly vyrůst nějaké rodinné hotýlky, které by obyvatelům Nové Lhoty a širokého okolí daly práci... Mohly by se v nich prodávat sýry od oveček pasoucích se přes léto na loukách... Chtělo by to ovšem, aby lidé měli podnikavého ducha a také potřebný kapitál, bez něhož se do podnikání těžko někdo může pustit. Nakonec jsem ale konstatovala, že mé představy jsou sice pěkné, ale turistický ruch by zcela zrušil ono kouzlo nedotčeného koutku našeho okresu. Vždyť po cestě nahoru jsem téměř nikoho nepotkala. Snad jen čtyři turisty nad Novou Lhotou, kteří mašírovali po svých. Cyklistu ani jednoho... Byl to absolutní relax. Když jsem pak sjížděla zpět do údolí, tak to byla po Javorník pohoda. Od Velké ale už jezdilo jedno auto za druhým a v Louce provoz ještě zhoustnul. Vrátila jsem se prostě zpět do civilizace. Kousek té krásy, kterou jsem tam nahoře zažila, ale v mém srdci určitě zůstal... Věřím, že v něm vzpomínka na tento den bude dlouho a já si ji budu třeba vybavovat ve dnech šedivých a temných...

Všechny vás zdravím a přeji, abyste alespoň občas dokázali odhodit břemena, která vás tady dole v údolí tíží a vyrazili do hor, kde se na všechny problémy budete dívat z nadhledu a už se vám možná nebudou zdát tak příšerné a neřešitelné.... Lenka