Kámoška slavila narozeniny….

Kamarádka měla narozeniny. Včera mně poslala mail, že dnes dopoledne bude slavena  mše svatá na poděkování za všechny dary a milosti, které prozářily její život. Psala, že spolu s obětními dary ponese všechny drahé lidi – i mne… Rozhodnutí, že tam pojedu, bylo skutkem okamžiku…. Bylo to naprosto spontánní … Vždyť co člověk může darovat víc, než svůj čas a přítomnost. Věděla jsem naprosto jistě, že tam mám jet ….

Lidé do našich životů přicházejí a zase odcházejí. Někteří zanechají malou stopu, jiní větší a pak je pár opravdových přátel. Ti zůstávají, když všichni odešli a vy víte, že jim můžete zavolat třeba o půlnoci a oni vám ten telefon zvednou a vyslechnou, co vás trápí… A mezi ně patří právě tato kámoška… Známe se asi dvacet let. Zažila mé úspěchy i pády. Viděla mne na vrcholu štěstí i na dně, kdy jsem se nedokázala vyrovnat s nevěrou svého muže a spíš si přála nebýt než být… Byla vedle mne, naslouchala mně, uměla v pravou chvíli obejmout, dodat sílu anebo jsme jen tak mlčely a nemusely nic říkat… Byla u mne, když jsem dělala své první tápavé krůčky ve víře, naučila mě spontánně modlit, dala mně první keramický kříž na zeď v dobách, kdy tyto věci v naší komunistické zemi nebylo vůbec lehké koupit. Dovezla ho z Medžugorje. A přitom vůbec v ničem netlačila na pilu… Myslela na mě, když jsem byla v nemocnici… Miliónkrát mne vyslechla, když jsem se topila ve svých smutcích a osamělosti a nikdy si ani slovem nepostěžovala, že má sama nějaké trápení ….

Pak se vdala a já ji šla za svědka… Odstěhovala se a každá jsme si žily své životy. Občas jsme si napsaly dopis, protože tehdy ještě nebylo vůbec běžné mít doma telefon. Mobily, internet či Skype také neexistovaly… A tak jsme si psaly. O několik let později jsem přijala svátost biřmování a tato kámoška se stala mou biřmovací kmotrou. Přišly nové moderní komunikační technologie, ale příliš jsme jich nevyužívaly… Nebyl čas… Rodina, práce, neustálý kolotoč povinností a starostí. Já jsem ale věděla, že je tady kámoška, které můžu kdykoliv zavolat, pokecat s ní, poradit se, nebo se jen svěřit s nějakým trápením….

Léta letěla jako splašený kůň a ona dnes slavila kulaté narozeniny. Včera v noci připlul onen mail a mně bylo naprosto jasné, že do toho kostela musím jít také proto, abych děkovala Bohu, že mně dal poznat tuto bezvadnou kámošku. Přítelkyni, která zůstala, nenaštvala se, nepřestala komunikovat, když jsem třeba někdy něco řekla, co jsem neměla… Je spousta lidí, o nichž si myslíte, že jsou vašimi kámoši, ale pak se něco stane a je konec. Přestanou komunikovat, odpovídat na maily, vyhýbají se jakémukoliv kontaktu… Další jsou s vámi zase proto, že po vás něco chtějí a jejich cílem je vás jen využít… Najednou si uvědomíte, že to asi nebyli ti praví kámoši…

Jana ale rozhodně je, proto jsem za ní dnes jela. V autě jsem si uvědomila, že si často lidé na toho druhého udělají čas až když mu jedou na pohřeb. Někdo může namítnout, že se nás to ještě netýká. Co my ale můžeme vědět? Kdo má jistotu a nějakou pojistku, že se dožije zítřejšího rána či večera? Myslím, že bez ohledu na věk nikdo… A tak jsem jela a jen se strachovala, abych dojela včas, protože Slovácko ráno pokryla mlha. Nakonec jsem ale vše stihla. Když jsem jí pak před kostelem přála všechno nej…, tak mně najednou začaly z očí padat slzy a nešly „potvory“ zastavit… Byly to slzy radosti, štěstí, ale i dojetí, že jsem mohla tuto kámošku poznat… Zvala mne na oběd, že fakt musím jít, že si to přeje… Ne… Dnes jsem nemohla… Sejdeme se jindy. Tento oběd stejně patřil nejbližší rodině. A já jsem si musela v sobě všechno srovnat. A tak když jsem se vracela domů, myšlenky v hlavě letěly mnoho let zpátky. Vzpomínala jsem, co jsme spolu zažily. A taky děkovala Bohu, že jsem mohla tuto kámošku před lety poznat…

V neděli 11. ledna všechny zdravím a přeji, abyste měli v životě aspoň jednu takovou kámošku (a pánové kámoše) jako já… Lenka