Kámoši...

Jak už to v životě chodí, ne ve všem jsem měla vždy štěstí. Kdo taky jo, že? Děkuji ale Bohu za kámoše, které mně poslal a stále posílá do cesty. Zrovna nedávno jsem se o tom zase přesvědčila...

Toho kluka už znám dlouho. Skromnej, obyčejnej... Prostě bezva kámoš. Až po letech jsem se dozvěděla, že vystudoval vysokou školu. Nikdy si totiž na nic nehrál, nedělal ze sebe žádnýho borce, který všechno zná, všechno ví, všude byl... Rozhodně nepatřil mezi ty, co si ihned po dokončení školy, nechají na vizitku vytisknout třeba Bc. nebo Mgr... To u něho tedy opravdu nehrozí... Nedávno jsem se dozvěděla, že to přitom neměl na studiích vůbec lehké. Nedostal koleje a na podnájem neměl peníze. Na vysokou školu proto každý den dojížděl sto kilometrů vlakem. Svým způsobem ušetřil, protože měl režijku, takže se vozil zadarmo. Vlak mu ale odjížděl třeba už ve čtyři hodiny ráno.

Spoustu hodin prožil přepravou. Rozhodně ten čas neztrácel koukáním z okna. "Pokud jsem si něco chtěl koupit, musel jsem si na všechno vydělat. Na brigádu nebyl čas, a tak jsem ve vlaku šil pro jednu firmu boty. Za botu jsem měl osm korun," vzpomínal po letech. Když mně to povídal, tak jsem nevěřila svým uším. Nedovedu si představit, že by mí synové vytáhli ve vlaku potřebné nástroje a šili boty. Onen kluk v mých očích ještě víc stoupnul na ceně. Zpětně jsem si také uvědomila jednu skutečnost. Člověk někoho může znát roky a stejně neví, co prožil, co si v sobě nese, co ho na cestě životem ovlivňovalo. Jedno je jisté. Ti, jimž někdo neustále umetal cestičky, si rozhodně nemohou dosaženého cíle vážit tak, jako ten, kdo se na všechno nadřel a dosáhl úspěchu jen svou pílí. Já před tím kámošem smekám... Jak říkám, kolikrát ani člověk neví, jaké hrdiny všedních dnů potkáváme...

Všechny zdravím a přeji Vám také spoustu dobrých kámošů. Takových, kteří při Vás budou stát, když Vám bude nejhůř, protože právě v těch chvílích se pozná, kdo jsou praví kámoši... Lenka