Jak má kámoška letěla sama na Mauritius s přestupem v Paříži a uměla jen pár cizích slov

Nedávno mne navštívily kámošky a já pro ně při příležitosti mého kulatého životního jubilea připravila takové domácí prostřeno bez kamer a bodování. Připravila jsem i zábavu v podobě promítání starého videa. Dobrou zábavou, co dobrou! špičkovou zábavou, ale bylo vyprávění Jany, jak letěla na Mauritius a uměla jen pět anglických slovíček. Nakonec jsme zjistily, že jich bylo možná patnáct, ale i tak...  No a to její povídání bylo tak zajímavé, že jsme jí s Katkou ukecaly, aby vše sepsala. Jana nás poslechla, a tak tady dnes poprvé zveřejňuji zážitky někoho jiného než své osobní. Jsem ale přesvědčená, že jsou tak zajímavé, že určitě pobaví, zaujmou, ale hlavně přinutí čtenáře k zamyšlení... Tak si to užijte! Její vyprávění právě začíná....

Svatební cesta po dvaceti letech

S manželem jsme se brali v červenci 1994. Oddával nás tenkrát kněz P. Ladislav Kubíček v kapli sv. Antonína Paduánského na Blatnické hoře. Za pár týdnů jsme s tímto knězem jeli na svatební cestu na Ukrajinu, kde se narodil. Po dvaceti letech jsme dostali pozvání na ostrov Mauritius, kde pracovně pobýval můj bratr, který je pilotem. Popravdě řečeno nečekal, že fakt přijedeme. Jsme takové domácí typy. Nikde jsme moc necestovali, ale tentokrát jsme se rozhodli, že cestu na ostrov Mauritius pojmeme jako naši svatební cestu po dvaceti letech. Přiznám se, že jsme ani netušili, kde ostrov leží, a proto jsme vytáhli mapu a našli si nejdříve cíl našeho plánovaného a také dlouhého putování. Poté začaly přípravy. Museli jsme si vyřídit nové cestovní pasy, protože ty staré jsme měli už deset let propadlé... Zajistili jsme si hlídání pro naše dcery, vyřídili pojištění a další nezbytné věci a samozřejmě objednali letenky. Tedy letenku si přes internet objednal pouze můj manžel. Pro mě vyřizoval speciální letenku můj bratr. Jako jeho rodinný příslušník jsem ji měla za velmi výhodnou cenu. Manžel naplánoval náš let se společností Fly Emirates z Prahy přes Dubaj a pak na ostrov Mauritius.

STAND BY

Museli jsme však počítat ještě s jednou možnou komplikací. Moje velmi levná „speciální“ letenka, tzv. STBY, měla tu podmínku, že se dostanu do letadla jenom tehdy, pokud v něm bude volné místo. Pokud ne, budu muset čekat na další let… Bratr mne ale ujistil, že se stává skutečně jen málokdy, že by se člověk do letadla nedostal.

Anglická slovíčka

Moje fantazie přesto pracovala naplno! Neumím anglicky, a co když se nedostanu v Dubaji do letadla?  Jak se domluvím? Vždyť znám snad jen deset anglických slov!!! O manžela jsem strach neměla. Oprášil si angličtinu před rokem, když putoval do Santiaga, ale já znám anglicky pár slov, a když je někdy příležitostně neuváženě použiji, tak mají dcery co dělat, aby nepukly smíchy. Pro jistotu jsem si nechala od bratra přeložit několik vět, které by se mi mohly třeba hodit:

Na letišti:

ZA JAK DLOUHO POLETI DALSI LETADLO NA MAURITIUS?

COZE??

MOHU SI ZDE NA LETISTI NA 8 HODIN SEDNOUT?

NEOBTEZUJTE MNE, MÁM 3 DETI!

KOLIK STOJI PERNAMENTKA NA ZACHOD?

MAM HLAD.

KDE JE V DUBAJI ARMADA SPASY, POTREBUJI PRENOCOVAT.

MYSLELA JSEM SI TO.

NO NIC, VYDRZÍM TO.

PAN BUH VAM TO OPLAT.

KUDY MAM VEJIT DO LETADLA? SILHAM HLADY A VIDIM NEKOLIK GATU.

 V letadle:

NE, MLUVIM JEN SVOU RODNOU RECI.

NEPOKOUSEJTE SE MI NIC VYSVETLIT, JE VAM TO PRD PLATNE, NECHAPU.

NAMALUJTE MI TO.

NECHAPU.

JAK SE ZAPINÁ TATO ZACHRANNA VESTA?

NEMATE VETSI VESTU?

KOLIK STUPNU MA MORE?

NALEJTE MI TVRDÝ ALKOHOL.

REPETE.

UMIM TROCHU RUSKY.

JEDETE ZE SOCI ?

NERIKEJTE!

JMENUJU SE JANA, MUZEME SI TYKAT.

DETI? NE, NEMAM.

ZVU VAS NA DRINK.

"VINEEEEEECKO BILEEEEE"

SBOHEM.

JEEEEE, NEVERILA BYCH, JAK JE KRASNE NA MADAGASKARU.

PUJCITE MI VESTU?

CHCI PREPLAVAT NA DRUHY OSTROV.

Dcera mi z knihovny přinesla několik knížek, které mi poslala knihovnice netušíc, na jakou cestu se chystáme. Jeden titul byl: „Znásilněná v dubajském vězení“.  To jsem se ještě pořád smála… Ale on mne ten smích brzy přešel…

Nesmím letět s manželem

Týden před odletem mně telefonoval bratr a oznámil mi, že na onu „speciální“ letenku nepoletím s Fly Emirates, ale musím letět přes Paříž. Znamenalo to tedy, že poletíme já i manžel každý zvlášť!  Musela jsem se rychle smířit s tím, že na svatební cestu poletíme každý jiným letadlem… Manžel to označil za výhodu, poněvadž se aspoň nepohádáme, a kdyby se něco stalo, budou naše děti polosiroty a ne siroty. Je pravda, že mne těmito argumenty příliš neuklidnil. Řekla jsem si ale, že když jsme se dali na dobrodružství, tak se vším všudy, ne?  S manželem jsme se domluvili, že on poveze zavazadlo se všemi našimi věcmi a já budu mít jen příruční tašku do letadla, abych si cestu moc nekomplikovala.

Vietnamská taška

V rámci posledních příprav jsem  proto vyrazila do Hodonína s cílem koupit si pořádnou tašku, do které bych mohla nacpat osm povolených kilogramů pro mne důležitých věcí. V žádném kšeftu se mně ale nějak nic nelíbilo. Až u Vietnamců mně padla jedna šikovná kabela za dvě stovky do oka!  Je sice pravda, že než jsem s ní dojela těch pár kiláků domů, tak u jednoho ucha uletěl cvoček, ale tak co bych chtěla za ty prachy, že?…

Bolavá záda

Ve čtvrtek večer před odletem mě „chytla“ záda. Doktorka mě nadopovala léky a injekcemi proti bolesti a v pátek večer jsme vyrazili do Malých Kyšic, kde jsme měli u bratrovy rodiny strávit dva dny před odletem.  Odlétali jsme v neděli. Já okolo deváté ráno do Paříže a můj muž kolem páté odpoledne do Dubaje.

Pas a letenka

Utlumenou prášky a injekcí mě manžel ráno odvezl do Prahy na letiště Václava Havla. S dojetím jsme se loučili s tím, že se uvidíme zítra na Mauritiu. Oba jsme v to tedy věřili… Situace se ale nakonec vyvinula trošku jinak… Když jsem si připravovala doklady k odbavení, otevřela jsem pas a ztuhla! Držela jsem v rukou pas i letenku mého muže!!!  Třesoucí se rukou jsem vytočila na mobilu manželovo číslo a přiškrceným hlasem jsem mu sdělila, že mám své doklady i s letenkou na nočním stolku v Kyšičkách. Manželovi se zvedl adrenalin v krvi a posléze i rychlost vozidla. Do půl hodiny byl ale zpět na letišti i s mými doklady! Opět jsme se rozloučili a já jsem měla už nejvyšší čas projít bezpečnostní kontrolou. Musela jsem vyzout i kozačky na vysokém podpatku. Celníci byli tak poctiví, že mě nakonec vyzuli i z ponožek… Všechno ale dobře dopadlo a já konečně seděla v letadle směr Paříž!

Sladká Paříž

Před polednem moje letadlo dosedlo na letišti Charles De Gaulle v Paříži. Uposlechla jsem rady mého bratra pilota a šla jsem s davem. Do odletu dalšího letadla na Mauritius zbývalo pět hodin, takže času jsem měla dost. Dle dalších instrukcí jsem měla najít můstek, kde jsem potřebovala vytisknout palubní lístek do letadla. Stále ale bez přiděleného místa v letadle. Zda je volné místo a já se dostanu na palubu letadla, jsem se měla totiž dozvědět  až krátce před odletem.  K obědu jsem si koupila bagetu a pak podle podrobných písemných instrukcí mého bratra vyrazila hledat svůj GATE -  místo, odkud budu nasedat do „svého“ letadla. Opět bezpečnostní kontrola a opět musely jít moje kozačky z nohou dolů…  Ranní injekce pomalu přestávala účinkovat a já jsem začínala zase pořádně „cítit“ záda. V bezcelním prostoru jsem se ještě zastavila v parfumerii, kde jsem použila několik testrů světových značek. V té době jsem byla ještě  pořád v klidu. Asi půl hodiny před odletem jsem se odvážila přijít za paní, která odbavovala cestující na Mauritius. Ukázala jsem jí svoji STBY letenku a doufala, že pochopí, že potřebuji přidělit místo v letadle. Pochopila, ale já jsem nepochopila, co mi začala vysvětlovat. Zeptala se mě jestli rozumím anglicky. Odvětila jsem, že jen česky a rusky. „Rusiš?,“ubezpečovala se a začala na svém mobilu vytáčet číslo někoho, kdo se se mnou rusky domluví a přeloží mi to, co mi chtěla sdělit. V hlavě mně to začalo šrotovat, že jsem se vlastně rusky učila na základce a potom na střední škole a od té doby už proteklo v řece Moravě hodně vody… Vyhodnotila jsem bleskově situaci a bylo mně jasné, že se po telefonu nedomluvím ani rusky… Černošce jsem honem řekla: „Rusiš po telefonu najn!“

Jak frajérka domachrovala

Vytáhla jsem ale svůj mobil, vytočila bratra a telefon předala oné ženě se slovy: „Zděs maj brádr“.  Zároveň jsem se  modlila, aby vydržela baterka na mobilu než se dozvím, co se děje. Černoška s bratrem mluvila delší dobu a byla velmi ochotná, hledala snad všechna možná řešení a pak mně mobil vrátila. Bratr mně velmi opatrně řekl: „Jani, letadlo je plné, nevezmou tě. Možná tě vezmou do dalšího, ale to odlétá až těsně před půlnocí.. Ale i to už je teď dost plné.“  Zatmělo se mi před očima. Frajérka právě domachrovala. „Ale neboj, zajistím ti nocleh v hotelu nedaleko letiště. Pokud tě nevezmou do letadla, najdeš si taxi a zítra to budeš zkoušet znova,“ slyšela jsem jakoby ve snu bratra. Polilo mě horko. „Pavli, já se z letiště nehnu!,“ řekla jsem odhodlaně. Ale můj bratr mě přesvědčoval, že by to bylo velmi fyzicky náročné čekat tak dlouho, a že se nemám bát, protože mi zařídí ten hotel. Bude prý na mě čekat ať mu zavolám o půlnoci, jestli jsem se do letadla dostala nebo ne, a pak se domluvíme dál. Zlatý bratr. Časový posun je na Mauritiu plus tři hodiny, takže bude na mě čekat až do tří do rána! Z haly jsem uviděla startující letadlo na Mauritius, které ovšem startovalo beze mě. Vzala jsem foťák a aspoň si ho vyfotila. Na památku… Hodná paní viděla můj zoufalý pohled a zrovna mi vytiskla palubní lístek na půlnoční let. Zatím ovšem opět bez přiděleného místa. To se uvidí až těsně před odletem.  Co budu dělat dalších sedm hodin do odletu? Myšlenku, že bych se zašla podívat na zajíce do miniparčíku na letišti u terminálu tři, jak doporučují na internetu, jsem zapudila dřív než mi naskočila. Ze všeho nejmíň mne teď zajímali zajíci.

Další čekání

Půllitrovka obyčejné vody vyšla na letišti na pět euro. Koupila jsem ji s myšlenkou, že mně musí vydržet až do půlnoci a šla jsem hledat svůj nový GATE. Ten byl až na druhém konci obrovského letiště, takže jsem musela využít k cestě vlak. Značení bylo velmi dobré, a tak jsem to zvládla.  Před vstupem na můj GATE jsem musela znovu absolvovat bezpečnostní kontrolu. Když po mně chtěli, abych si v ten den už potřetí vyzula svoje kozačky, napadalo mne, jestli si snad myslí, že pašuju v podpatku kokain??? Dělala jsem, že absolutně ničemu nerozumím a kupodivu prošla i s botama na nohách.  Bála jsem se totiž, že bych se kvůli bolavým zádům už z předklonu nenarovnala. No tak to by mě ještě chybělo! Představovala jsem si, jak bych v předklonu hledala v noční Paříži taxík do hotelu.  Dalšímu pánovi se nelíbila ale moje flaška s vodou. Jednoznačně ukázal, že ji mám vyhodit. Tak to ne! „Vodu nedám,“ řekla jsem česky a ukázala na prstech, že stála pět euro. Dotyčný muž byl ale neoblomný a trval na svém. Celou půllitrovku jsem tedy před jeho zraky vypila na ex! Usmíval se na mě, ale mně moc do smíchu nebylo, protože mně bylo jasné, že minimálně do půlnoci budu bez vody. Šla jsem na svůj GATE a bylo mi špatně. Mimo jiné i ze směsi parfémů, jejichž vzorky jsem neuváženě ve velkém množství  otestovala. V moderní hale byla kromě sedadel i kožená lehátka. Bohu díky za ně! Mohla jsem si tak ulevit svým bolavým zádům! Několik hodin jsem ležela na lehátku ve velké prosklené hale, dívala se, jak zapadá slunko a na letištní ploše nepřetržitě přistávala a odlétala letadla. Pohled na noční oblohu byl překrásný, ale mne začaly svírat pochybnosti.

Tíseň  a pochopení bezdomovců

Padla na mě nepopsatelná tíseň. Tíseň, jakou jsem v takové míře doposud nepoznala. V hlavě se mně rojily otázky: Co budu dělat, když se nedostanu do toho půlnočního letadla? Nedovedu si představit, že bych hledala z tohoto druhého největšího letiště v Evropě cestu ven a pak někde v jednu v noci naháněla taxikáře, nevědíc, kam vůbec jedu. Bratr mně totiž chtěl poslat adresu hotelu přes SMS, kterou bych jen ukázala taxikářovi…Navíc jsem u sebe měla pouhých sto euro, z nichž jsem ovšem už patnáct utratila za bagetu a pití…Budou ty peníze stačit na cestu do hotelu a zpět na letiště????  Kolik může stát taxík, když půllitr vody vyšel na pět euro??? A co když ani zítra nebude v letadle místo. Nabíječku na mobil měl můj manžel v batohu, co budu dělat až se mi vybije mobil?  Osamělost, pocity bezmoci, úzkost. Uvažovala jsem, jak se asi cítí bezdomovci a najednou jsem pocítila hluboký soucit s těmito lidmi.

Slib Bohu

„Bože,“ volala jsem v duchu k nebi, „vím, že mě neopustíš. Pomoz mi víc Ti důvěřovat, i teď, když se cítím tak bídně.“ Měla jsem u sebe Novénu odevzdanosti a začala jsme si opakovat: „Pane Ježíši, důvěřuji Ti! Postarej se o všechno.“ Modlitba mě uklidnila a v této vyprahlosti jsem si najednou vzpomněla na naši dvaadevadesátiletou pratetu, která bydlí v těsném sousedství. Už několik let žije zcela osaměle a opuštěně.  Moc za ní nechodím. Jen občas. Jen když musím. Když jsem tam tak bezmocně seděla na pařížském letišti, přišla mi na mysl prosba: „Pane, chceš, abychom Tě prosili obyčejně a prostě, jako děti a já Tě teď chci poprosit, abys mi držel jedno místo v tom půlnočním letadle. Vím, že je dost plné, ale vím, že ty umíš zařídit všecko. Pokud se do letadla dostanu, tak Ti  jako poděkování slibuju, že se začnu víc zajímat o tetu. Začnu za ní víc chodit, budu k ní laskavější a nenechám ji tam tak samotnou a opuštěnou….“  Blížila se třiadvacátá hodina, hala se začala plnit, cestujících přibývalo a všichni měli namířeno na Mauritius.

Maj bradr is pajlot!!!

Na odbavovacím můstku se objevila mladá žena a začala v počítači uzavírat let. Přišla jsem za ní první a začala: „Please,“ podívala jsem se na ni nešťastně a s naléhavým pohledem jí ukázala palubní lístek STBY. Napadlo mě, že bych ještě měla přitlačit a tak jsem vytáhla jediný trumf. Tím byl naskenovaný pilotní průkaz mého bratra. Vytáhla jsem ho a s moravským přízvukem, odhodláním teď a nebo nikdy jsem strčila papír mladé ženě a před oči a řekla: „Maj brádr is pajlot!!!“ Slečnu to evidentně zaujalo a zeptala se: „Pajlot Air Mauritius?“  „Jés,“ kývala jsem urputně hlavou. Ještě něco řekla a já jen kývala.  Slečna se mile usmála,, něco chvíli hledala v počítači a pak mně vyjela lístek do letadla a s úsměvem mi ho podávala. Byla jsem tak ohromena, že jsme několik vteřin s úžasem stála a jen zírala. Poté jsem jí začala česky děkovat, že je strašně hodná, a že mi zachránila život. Lidé už nastupovali a já se zase dle rady mého bratra „pajlota“ přidala k davu a mířila do letadla. Uvnitř mě ale zastavil jeden zřízenec, podíval se na letenku a ukazoval, že já tam nesmím. Ukázal mi, že mám jít jinou uličkou. Doufala jsem, že to není východ z haly. Nebyl!!! Po chvíli chtěla letuška můj pas a palubní lístek. Podala jsme jí ho, ona ho vložila do elektronické čtečky a pak mi ho vracela s mírným úklonem a ukázala mi cestu: „Please, business class.“  Ohromeně jsem na ni zírala: „Cože? Já? Byznys klas??“ „Yes,“ řekla a možná se divila, že to nevím. Na nic jsem nečekala a šla tam, kam mne nasměrovala. Tak z prvního letadla mě vyhodili a teď se mně málem klaňajú, blesklo mi hlavou. Radost, že poletím, byla ale nekonečná. Brala bych místo třeba i na záchodě, ale v byznys klas??? Tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Jenom jsem děkovala Pánu Bohu za vyslyšení mých proseb….

V business class aneb Alenka říši divů

Rozzářená, s vietnamskou taškou na rameni se skoro urvaným uchem jsem vešla do byznys class, kde bylo nezvyklé ticho. Z plna hrdla jsem přešťastně a halasně všechny česky pozdravila, jak mě to naučila mamka, když jsem byla ještě malá děvčica: „Dobrý večér!“ Mých asi dvacet spolucestujících v dokonalém oblečení, příjemně navoněných, se na mne tázavě podívalo a asi si tipovali, odkud jsme tam spadla. Neodpověděli a vážnýma očima se vrátili ke svým myšlenkám. Usedla jsem na sedadlo 1A a vytočila bratrovo číslo. Okamžitě zvedl telefon. Oznámila jsme mu, že sedím v letadle a určitě neuhádne, kde! No v byznys třídě! A za jedenáct hodin, dá-li Pán Bůh, se uvidíme na Mauritiu. Bráška poslouchal, a pak se začal smát a popřál mi dobrou noc. Myslím, že z něho spadla velká starost. Protože navigovat svoji negramotnou sestru není nic jednoduchého. Podezírám ho, že se taky modlil, abych se do letadla dostala.

Noční let

Můj nadšený telefonát bylo to jediné, co ode mě v byznys třídě slyšeli. Pak už jsem jen na vše kývala hlavou a usmívala se. Sedla jsme si do super pohodlného vysokého koženého křesla a vypila nabízené šampaňské. Na to, že beru nějaké prášky proti bolesti, jsem si ani nevzpomněla. Steward brzy poznal, že anglicky neumím ani Ň, tak pak už jsem pila jen pomerančový džus, protože jsem si nemohla za nic na světě vzpomenout na jiné ovoce než orange. Letěli jsme nad noční Paříží. Když jsem pod sebou viděla nasvícenou Eiffelovku, nebylo šťastnějšího člověka na světě než jsem byla v tom okamžiku já. Radovala jsem se prostě jako dítě, že vidím slavnou věž z letadla a ne z okna taxíku.. Když jsem se trochu uklidnila, uviděla jsem kolem sebe dost různých tlačítek, o nichž jsem neměla ani tušení, k čemu slouží. Můj súsed, Francúz, chlapík menší štíhlé postavy, byl zajetý v sedadle, že jsem ho skoro ani neviděla. Nenápadně jsem ho pozorovala, abych věděla, co a jak mám dělat. Byl ale dost rychlý. Zřejmě na rozdíl ode mne neletěl poprvé. Já jsem sice už letěla v roce 1986 do Leningradu s tehdejším JZD Budoucnost Blatnice, ale tenkrát byly v letadle jen bezpečnostní pásy. A teď milion jakýchsi knoflíků, čudlíků a páček, se kterými jsem si absolutně nevěděla rady.. Francouz cosi zmáčknul a šup! Vyskočila před něj obrazovka. Vybral si film, nasadil sluchátka a měl o zábavu postaráno. Já jsem si v duchu jen řekla, že televizu nepotřebuju. Modlila jsem se a děkovala Bohu, že letím.

Hostina

Rozhodla jsem se, že se ničemu nebudu divit, ale stejně jsem za chvilku mírně vyvalila oči a nechápala. Steward nesl něco na tácu. Vypadalo to jak nějaký vysoký šlehačkový zákusek. Myslela jsem si, že nejdřív se najíme a zákusek až na konec. Ale což! Jiný kraj, jiný mrav. Kleštičkama nabral a podal mně jeden. Jak jsem to vzala do rukou, hned jsme poznala, že to není k jídlu a čekala jsem, co s tím bude dělat zkušený súsed... Ten si ruličku rozložil, protože to byl malý nahřátý a navoněný ručníček. Pomalu si otřel tvář a pak ruce. Chvilku jsem počkala, aby nemyslel, že se po něm opakuju a poté jsem vše udělala jako on.  Poté nám přinesli jídelní lístek. Dělala jsem, že mě zajímá, četla si anglické a francouzské názvy jídel a přemýšlela, co si vyberu, když vůbec nevím, co je na lístku napsané a už vůbec jsem netušila, jak řeknu, co chci. Moje obavy byly ale zbytečné. Záhy jsem totiž zjistila, že všechno, co bylo na lístku, jsme dostali postupně na talíř. Ovšem nejtrapnější chvilka měla teprve přijít! Můj súsed si odněkud lehce vytáhl stolek a rozložil si ho před sebe. Těsně před sebe... Došlo mně, že pokud chci jíst, musím udělat totéž… Ale jak?  Zkusila jsem odklopit jeden kryt, jakože něco hledám, ale stolek tam nebyl. Pak jsem uviděla nějakou mezeru, kde byl stolek ukryt a neohrabaným tahem jsem se snažila vypáčit ho z úkrytu, což zní sice neuvěřitelně, ale povedlo se mi to! Rozprostřela jsme ho těsně před sebe, jako můj súsed.  Na tomto místě musím podotknout, že můj súsed měl asi o dvacet kilo míň než já, takže nepřečníval. Já jsem přečnívala, takže stolek, který jsem se snažila rozložit těsně před sebe, byl spíše jakási nakloněná rovina. Hodně nakloněná rovina… Horečně jsme přemýšlela, jak to udělat, aby můj talíř nesjel hned súsedovi do klína.  Napadlo mně zadržet dech, aby stolek trochu klesl. Stolek sice klesl, ale mně vyvstal další problém. Jak budu jíst se zadrženým dechem?  Jak jsem tak přemýšlela a pořád se nadechovala, nechtě jsem do stolku trochu drcla a on se SÁM  POSUNUL tak, že mu už nezavazelo moje břicho. Tak to jsem nečekala!  Jak málo stačí k radosti!!! No a pak začaly hody. Na pěti talířcích přinesli nejdříve předkrm. Že je to předkrm jsem pochopila až v okamžiku, kdy jsem všechno snědla v domnění, že je to hlavní chod. Kdybych víc sledovala súseda, možná bych to pochopila dřív, protože on do každého jídla jen ďobl. Já jsem ale s chutí snědla několik druhů sýra, žampiony plněné špenátem, krém z datlí se sušenýma meruňkama, lahodné paštičky s oříšky a  ke všemu teplé křupavé pečivo. Steward s úsměvem odnesl mých všech pět prázdných talířků a já jsem mu líbezný úsměv opětovala. Kdo ví, co si myslel… Teprve poté následoval hlavní chod. Ryba, rýže, salát, omáčka a nakonec došlo i na dezert a zmrzlinu. Vše bylo chuťově dokonale vyvážené. Prostě to byla jedna lahůdka za druhou, přičemž mnohé z nich jsem do té doby v životě neochutnala. Byla to jednoduše hostina jak v nebi. Po dvou hodinách konzumace jsem už fakt byla plá.

Prdy

Poté jsme dostali  kabelku s potřebami na spaní. Vyfasovala jsem pěknú huňatú deku a ve stejné barvě i polštář. Po hygieně jsem si sedadlo pohodlně snížila, nohy zvedla a vychutnávala si balzám na moje bolavá záda. Znovu jsem se přesvědčila, že je Pán Bůh  borec. Zhasli světlo a já se zabalila do deky. Radost mi kazil pouze fakt, že jsem byla pořád připoutaná. Netušila jsem, že už jsem se mohla dávno odpoutat… Přesto jsem zalehla a spala. Je ale pravda, že jsem registrovala súseda za mnú, který celú noc proprděl. Sice to byly takové ticháčky, ale ten odér byl hodně silný a divný. „No jo… To budou ty luxusní paštičky,“ říkala jsme si už v polospánku.

Konečně v cíli

Jedenáct hodin letu uteklo jako nic. Ráno jsem absolvovala hygienu, ale musela jsem počkat až súsed vstane, protože jsem se bála, že bych ho nepřekročila. Seděla jsem totiž u okna a měla jsem obavu, že bych ho mohla zalehnút, což bych mu tedy fakt nepřála. A pak   se zase jedlo. I snídaně byla dokonalá. Nahřáté rohlíčky, croissanty, marmeládky, sorbet a řada dalších dobrot. Je fakt, že jsem nic podobného v životě nesnídala. A to už jsme se blížili k malému ostrovu v Indickém oceánu. Přistáli jsme a po bezpečnostní a vízové kontrole jsem konečně uviděla bratra i manžela. Čekali na mě v hale a já na ně mávala jako o život. Vyšli jsme ven a první, co jsem viděla, byly palmy. Je pravda, že v kozačkám mi začalo být najednou horko. Jeli jsme do bratrova bytu blízko pobřeží a hned skočili do křišťálově čistého moře. Byl to prostě nepopsatelně silný zážitek. Taková krása nesmírná, že jsem už jenom děkovala, že něco takového mohu vůbec zažít. Bráška se o nás staral jak o vlastní, seznámil nás s českou rodinou, která byla na Mauritiu už půl roku a vozil nás po ostrově na výlety. Viděla jsem ve městě Currepipe nádraží, které pojmenovali po Janu Palachovi, protože právě v roce 1969 získal Mauritius samostatnost. Viděli jsme poutní muslimské místo a byli v rumerii, kde se z cukrové třtiny zpracovává rum. A hlavně jsme denně  chodili na písečnou pláž a do teplého, průzračného moře,. Měli jsme na sebe s manželem čas, bratr mi půjčil čtečku knih, takže jsem za přečetla i nádhernou knížku. Moc pěkné byly večery, povídání, vzpomínání, a vynikající hovězí stejky. Všechno byla zkrátka neuvěřitelná krása a deset dní uběhlo jako nic.

Návrat domů

Cesta zpět byla také do poslední chvíle nejistá. Letadlo bylo sice plné, ale na letišti byl můj bratr, který dokonce už domlouval, že poletím v kokpitu vedle pilota. Nakonec na mě zbylo jedno místo u nouzového východu. Musela jsem sice podepsat papír, že umím anglicky a pokyny, jak se na tomto místěc chovat v případě nouze, ale co by člověk nepodepsal jen aby se dostal domů, že? A tak jsme šťastně doletěli domů. Děti nás vítaly transparentem a já jsem poznala, jak je velmi důležité mít kolem sebe lidi, které máte rádi, a kteří mají rádi vás, že je to největší bohatství na světě.

Poznámka na závěr mého vzpomínání na cestu za hranice snů.. Někdo si řekne, proč to všechno tak dramatizuju, když se dohromady nic nestalo. Stalo. Pro mě ano. Co?

1. Poznala jsem své limity, naučila jsem se větší pokoře, větší důvěře a mám co vykládat. Můj bratr to na začátku naší cesty řekl jasně: „Pořád jen vykládá o tom, jak před dvaceti lety darovala krev, tak ať má aj jiné zážitky.“ Ano, bráško, povedlo se. Zážitky z této cesty jsou neporovnatelně šťavňatější než odběr krve v kyjovské nemocnici.

2. Poznala jsem, že mám obětavého, hodného muže, kterého miluju a on miluje mě.

3. Poznala jsem, že mám skvělého bráchu, který do toho dobrodružství s námi šel, i když si asi ani v tom nejdivočejším snu nedovedl  nepředstavit, co bude muset za mě řešit... Brášku, který nám připravil deset překrásných dní na nádherném ostrově, vařil nám a umožnil nám nezapomenutelné zážitky.

4. Poznala jsem, jakou sílu má víra, že mě Bůh neopustil ani v tak pro mě přetěžké situaci. Dnešní člověk s pomocí Boží moc nepočítá, ale já si myslím, že bez jeho pomoci se neobejdeme. Stačí jenom poprosit.

Někdo si může říct, proč na sebe vůbec prozrazuji takové věci. které se třeba druzí stydí přiznat. Mým vzorem, přítelem a učitelem byl vzácný člověk, katolický kněz MUDr. Ladislav Kubíček. Učil nás otevřenosti, upřímnosti i nadhledu a určité sebeironii. Nebrat se jednoduše moc vážně, proto mi dnes nedělá problém otevřeně a upřímně sepsat všechny peripetie, co jsem prožila. A nestydím se psát ani svoje zážitky a zkušenosti s Bohem. Řečeno slovy jiného kněze: „Když se Pán Bůh nestydí za mne, proč bych se já styděla za něho.“ Jo a svůj slib zatím plním… Naši tetu jsem začala navštěvovat, jak jsem slíbila…  

Jana Ilčíková

Dubňany 22. 6. 2014

Tak tímto letadlem jsem na vysněný Mauritius neodletěla...

Takto Bůh  vyslyšel mé úpěnlivé prosby....

Hned po přistání nás přivítaly palmy...

Na ostrově nese jedno nádraží jméno Jana Palacha...

Při cestě domů pode mnou takto krásně ležely Alpy....

A takto nádherně nás doma zpět přivítaly na naše holky....