Já a národní kroj....

Mám kotel práce a přitom jdu psát na blog.  Po stresu se svatbou mně v hlavě víří jediné: Návštěva papeže! Jsem akreditovaná do Brna a mým cílem je udělat nějaké fotky. Jsem z toho na nervy a přitom vím, že když je nebudu mít, tak svět nespadne... Já je ale chci mít v archivu a nikdo mně z hlavy nevytluče, že vlastně o nic nejde...

Kamarád Radek mně včera řekl: "Hlavně si to tam v Brně užij a zbytečně se nenervuj!" Vzhledem k tomu, že je novinář a takový podobný šílenec jako já, tak to byl z jeho strany dobrej fór... Jako radu to brát nemůžu. Když se v poslední době potkáváme na různých akcích, tak mně vždycky říká, jak už nevidí smysl v nějakém focení, že to nemá vypovídající hodnotu, že je nutné vše prožít, nadýchat se na místě oné atmosféry... Hromada řečí a pak skáče jako divý (jako já :-) a fotí  o dušu... Fotky pak už netřídí, ale zrovna jich pár stovek nasype bez výběru na "rajče"... Pak mu věřte, že fotit nemá smysl a cenu...

A tak poslední dny špekuluju jen nad tím, jak papeže vyfotit... Už mně z toho brní hlava... Jedno je jisté: Od návštěvníků bude pěkně daleko, takže by to chtělo objektiv 400, který já ovšem nemám... Mám jen dvoustovku... V hlavně se mně proto zrodil nápad, jak se ke vzácné návštěvě dostat co nejblíže... Co kdybych se poprvé v životě navlékla do lidového kroje a šla hlavu církve vítat s našimi obyvateli Slovácka? V rámci zpravodajského pátrání jsem zjistila, že jede autobus krojovaných ze Svatobořic-Mistřína, další z Milotic a také celý dětský foklorní souboru Kyjovánek... Všichni budou stát bokem od pódia u kotvy. A právě kolem kotvy a této skupinky krojovaných má Benedikt XVI. projíždět ve svém "papamobilu"... Napadlo mne, že by ho krojovaní a zvlášť roztomilé dětičky mohli natolik zaujmout, že by papamobil třeba zastavil, a kdyby při mně stálo celé nebe, tak by papež z auta vyšel a pozdravil je... Pak bych měla fotky, jako nikdo, protože v tom okamžiku by byl zády k celému sektoru s novináři... Navíc bych byla mezi krojovanými, kteří by se mnou určitě neválčili o tu nejlepší pozici k focení...

Takové jsou moje představy. Skutečnost ovšem může být úplně jiná a já nemusím udělat žádnou fotku a trápit se zbytečně několik hodin v tom šíleném oblečení... Všechno je to hodně o štěstí... Nicméně jsem si dnes od starostky Blatničky Jarmily Hruškové, mé dlouholeté kamarádky, slavnostně domů dovezla kroj. Tvrdila, že je pracovní, takže to nebude žádná hrůza obléct se do něj. Po návratu domů jsem se proto do něj hned pokusila nasoukat. Přátelé, byla to hrůza!!!!! Nejdřív jsem si oblékla jednu součást oděvu, abych zjistila, že musím začít s jinou. Poté jsem dospěla k názoru, že musím začít ještě jinak.... Když jsem se do něj jakž-takž dostala, tak jsem v několika okamžicích nevěděla, co s určitými šňůrami a mašlemi - jak je zavázat a omotat okolo svého těla.

Už dříve jsem se setkala s názorem, že kroj sluší každé, že se v něm schovají mnohé kilogramy, a že i ty tlusté ženy v kroji vypadají dobře. U mne tato teorie neplatila. Když jsem se postavila před zrcadlo, připadala jsem si, že mám minimálně o dvacet kilogramů víc. Vypadala jsem tak trochu jako tank... Navíc jsem se v té hrůze (pardón!!! v národním oděvu!!!!) cítila šíleně nepohodlně. Kdo mě zná, tak moc dobře ví, že mým stejnokrojem jsou tenisky různých značek, sportovní kalhoty, trika, košile a bundy. V kroji jsem byla už po pár minutách nervózní, protože ty sukně nemají kapsy, do kterých bych vrazila ruce!!!!

Po zkoušce jsem si vše znechuceně vysvlékla a vážně přemítala o tom, jestli to byl dobrý nápad jít v národním kroji... Jestli mně za to ona touha po originální fotce stojí... Zítra mám ještě válečnou poradu ve Škole lidových tradic v Blatničce, kde mne do kroje nastrojí žena na slovo vzatá - Jana Smutná. Ukáže mně, nač je která šňůra a jak se váží mašle kolem pasu.. Také mně uváže šátek na hlavu a prý pokusí vymyslet něco, abych měla oblečení co nejjednodušší... Mamíííí!!!! Pomóóóc!!!! Co mám dělat???? No mamku o pomoc tentokrát moc volat nemusím... Když se dozvěděla onu novinku, že zřejmě půjdu v kroji, tak byla štěstím bez sebe... Dlouhé roky mně totiž hučí do hlavy, abych se do "toho" nastrojila, že mně to bude určitě slušet... No nevím... Tentokrát se asi plete, i když znáte to... Matka má "vždycky" pravdu... Ale co ta fotka??? Pokud bych si lebedila ve své černé bundě a džínách v novinářskéh sektoru, kde bych možná slízla nějaký ten šťouchanec v boji o co nejlepší pozici, ale byla celá v pohodě a u dětiček se pak zastavil papež, aby je pozdravil, asi by mne trefil šlak, kdybych mezi nimi nebyla... A tak nevím... Rozhodne zítřejší zkouška a pak sobota, kdy se půjdu s několikahodinovým předstihem kouknout na místo činu... Teprve poté se definitivně rozhodnu, jestli se v neděli nad ránem budu soukat na parkovišti několik kilometrů od letiště do oděvu, v němž běžně chodívali naši předkové...

Kdo jste věřící a umíte se modlit, tak se prosím modlete, aby byla má volba správná a já udělala aspoň jednu super fotku... Když jich bude víc, tak se zlobit ale nebudu!!!!

Všechny zdraví Lenka