Iveta...

Po dlouhé době jsem v obchodě potkala jednu starou známou. Fakt starou a nemocnou... Vnuk ji tlačil na vozíku, protože má po úraze jednu nohu tak špatnou, že nemůže chodit. Zastavili jsme se na chvilku a ona mně po pár větách říká: "Víš, že umřela Iveta?" "Cože? Iveta??? To není možný! Vždyť jsme spolu byly v září a domlouvaly jsme se, jak vás půjdeme navštívit, když teď nemůžete běhat!," jen jsem vydechla...

"Jo, jo... Umřela před dvěma měsíci. Rakovina štítné žlázy," upřesňovala informace tato žena, které je možná už přes osmdesát. Rozloučila jsem se a odpotácela k hromadám mouky. Byla jsem v šoku. Dlouho mne tak nic nedostalo jako tato zpráva... Iveta umřela... Iveta - vysoká, štíhlá, krásná, plná humoru a pozitivního pohledu na svět, která byla aspoň o čtyři roky mladší než já.

Do prčic, proč umírají takoví lidi a ne třeba ta stará bába na vozíku, o kterou se musí všichni starat? Letělo mně hlavou a věděla jsem, že je ta otázka v mém mozku špatná. Nikdo nevíme, proč to tak je. Jen to musíme přijmout a jít dál...Tato zpráva mě ale fakt zasáhla.

Když jsem Ivetu v tom loňském zářijovém dni obdivovala, jak super vypadá, je štíhlá a fakt kočka, tak mně řekla: "Víš, já jsem přeléčená z rakoviny a úplně jsem všechno přehodnotila. Jsem v invalidním důchodu, ale podnikám a také jsem měla dobrou pojistku, tak z toho vyžiju. Na svět se ale už dívám úplně jinak," řekla tehdy. Ani ve snu by mne tenkrát nenapadlo, že se vidíme naposledy... Ach jo... Takovej je život... A můj starší syn mně pak řekl, že to s přibývajícím věkem holt bude čím dál častější, že bude umírat někdo z mých známých... No ale Ivetě přece bylo něco málo přes čtyřicet... To by snad ještě neměl být čas, kdy se běžně umírá... Já vím... Umírají i malé děti... Už mlčím...

Všechny zdravím a přeji Vám, aby Vás nepotkávaly takové zprávy, jako byla pro mne tato o odchodu Ivety...