Horolezec Martin Minařík a jiní...

Mám hromadu práce... Měla bych psát články do novin a místo toho usedám, abych napsala, čeho mám plnou hlavu a srdce... Koncem minulého týdne jsem se dozvěděla, že má horolezec Martin Minařík z Blatničky problémy v Himalájích... Nejdříve jsem byla trochu naštvaná, když jsem četla na webových stránkách Radka Bartoníčka, že bojuje o život... Říkala jsem si, proč šíří poplašnou zprávu, když nemáme nic ověřené. Stále jsem doufala, že všechno dobře dopadne. Vždyť už se jednou Martin z takové šlamastyky vyškrábal, i když ho to stálo pár škaredých omrzlin... A tak jsem věřila, že tomu bude i tentokrát.. Jak už to ale podle všeho vypadá, zázrak se nekoná a Martin v horách, které tak moc miloval, zahynul... Nechal svůj život i srdce v místech, kde tak rád a často pobýval...

Ve vzpomínkách se vracím o pár let zpět, kdy jsem se o tomto chlapíkovi z Blatničky dozvěděla. Starostka Jarmila Hrušková se mně jednou v dobrém chlubila, že z jejich dědinky pochází borec, který už zdolal několik osmitisícovek. Nejdříve jsem jí nechtěla ani věřit. Jsem si říkala, že se snad spletla. Měla ale pravdu! Z novinářského pohledu to pro mne byl sólokapr, o kterém jsem samozřejmě chtěla napsat. Hned jsem ji zaúkolovala, aby mně dala ihned vědět až se Martin v Blatničce objeví. Nějak to ale pořád nevycházelo. Byl v té době hodně akční, založil si rodinu, potom přišly na svět dvě děti, vedl se svým tatínkem cestovku a do toho se navíc neustále někde toulal po horách a drápal na jejich vrcholky. Nakonec se na mne štěstí usmálo až vloni v létě. Tehdy mně zavolala opět starostka, že Martin bude se svými přáteli horolezci v jejich sklepě a je ochotný se mnou promluvit. Okamžitě jsem vše udělala pro to, abychom se mohli sejít.

Bylo to jedno z novinářských setkání, na která se nezapomíná. Se skleničkou v ruce přede mnou stál velmi skromný muž, který chvílemi působil až plaše. Do odpovídání na otázky se mu moc nechtělo. Novináře neměl rád. Říkal, že se o horolezce zajímají až v okamžiku, kdy některý v horách zahyne. S odstupem času mohu říct, že měl pravdu. Nikdo nijak zvlášť neinformoval o jeho cestě na vrchol Annapurny. Všichni o něm ale začali psát až v okamžiku, kdy prosákla informace, že tam zřejmě zahynul.

V onom vinném sklepě jsem proto musela chvilku počkat, postát, povykládat jen tak, aby si na mou přítomnost zvyknul. Teprve potom se osmělil a začalo zajímavé vyprávění, které pak vyšlo v týdeníku NAŠE Slovácko v polovině srpna minulého roku. Najdete je pod touto vzpomínkou.

Spolu se svými kamarády mne pak pozval k sobě domů a jak už jsem řekla, bylo to úžasné setkání s lidmi, kteří toho tolik dokázali a přitom zůstali úplně normální... Přestože měl čtyřicet, najednou přede mnou seděl malý kluk, plánující nelehkou výpravu na vrchol těžké hory. Těšila jsem se, že se zase někdy sejdeme a budeme si povídat o dalších zážitcích. Dnes už vím, že k tomu nikdy nedojde... Promarnila jsem šanci, kdy v březnu v sále Kulturního domu v Blatničce uspořádal setkání horolezců. Měla jsem tehdy dovolenou a nedostala jsem se tam... Nyní už mohu jen litovat.

Jedno je jisté. Kdo Martina poznal, musel mu zůstat v srdci a určitě na něj nezapomene... Alespoň u mne to tak bude...

O víkendu jsem se pak dozvěděla, že zemřel Jožka Šťavík z Hodonína. V sobotním dopoledni mně přišla esemeska z cizího čísla tohoto znění: "Leni, chci Ti sdělit smutnou zprávu. Včera nám zemřel Jožka. Píšu Ti to, protože vím, že jste dříve byli kamarádi a jezdili spolu po závodech. S pozdravem Jana." Hned jsem si nedokázala zařadit, který Jožka... Přece jen už uběhlo patnáct let, co jsem se pravidelně účastnila běžeckých závodů... Tušila jsem, že to bude tento Jožka, ale mezi tím jsem se scházela se spoustou dalších Jožků... Jedním z nich je třeba vynikající pilot Jožka Gabrhel, který létá, i když už má nad sedmdesát... Proto jsem si chtěla ověřit, který Jožka... Jana mně pak napsala, že je vidět, že už si žiji jiný život... Že se jedná o šestašedesátiletého Jožku Šťavíka - vynikacího běžce, triatlonistu a hlavně skvělého člověka a kamaráda... Bylo mně to docela líto, protože se každý týden sejdu s desítkami a občas i stovkami lidí, takže je lepší si ověřit, o koho vlastně jde... Ano, na Jožku si také moc dobře pamatuji...

Aby toho nebylo dost, tak jsem se pak včera od kamarádky dozvěděla, že se jí zase rozjela rakovina a uříznou ji i druhé prso. Potom bude muset opět podstoupit náročnou léčbu spojenou s chemoterapií a já nevím, čím vším ještě...

To snad ani nejde, abych se v těchto dnech alespoň na okamžik nezastavila a nezamyslela nad životem. Kam jdu, kam kráčím. Nad tím, že nikdo nevíme, kolik roků, měsíců, týdnů či dnů nám zbývá k tomu, abychom udělali něco dobrého. Abychom se na někoho usmáli, pohladili, poslali povzbuzující SMS či mail, udělali někomu prostě radost... Na to zlé se můžeme vykašlat, protože by nám to bralo čas pro konání dobra a my nikdo nevíme, kdy se ocitneme na věčnosti, takže bychom neměli ztrácet čas a zabývat se špatnými věcmi... A že nejsme nemocní? To přece vůbec nevadí!!! Stačí, když každý den sedneme za volant, zařadíme jedničku a vyrazíme na silnice. Nikdy nevíme, jestli se vrátíme živí zpět... Kdepak... Vůbec nemusíme jezdit do hor a zdolávat osmitisícovky... Na silnicích přece každý den zemře mnohem víc lidí než v Himalájích...

Všechny zdraví a jen vše dobré přeje Lenka...

A tady je to povídání, které vyšlo v týdeníku NAŠE Slovácko (www.naseslovacko.cz)

Z Blatničky až na vrcholky himalájských osmitisícovek

Před devíti lety jsem se od starostky Blatničky Jarmily Hruškové dozvěděla, že z její obce s necelými pěti stovkami obyvatel pochází Martin Minařík, který v Himalájích tehdy zdolal svou první osmitisícovku, Nejdříve jsem této informaci moc nechtěla věřit. Záhy jsem ale zjistila, že starostka měla pravdu. Později jsem se už jen útržkovitě dozvídala o Martinových dalších úspěších. K dnešnímu dni stál v Himalájích na sedmi osmitisícových vrcholech a v současné době se připravuje na další výpravu. Spolu se slovenským horolezcem Dodo Kopoldem (28) a Petrem Maškem (38) z Mladé Boleslavi by chtěli zdolat Anapurnu (8091).

S Martinem jsem se chtěla setkat už dávno. Zkoušela jsem ho dlouhé roky různě kontaktovat, ale domluvit si s ním schůzku bylo pomalu těžší než s prezidentem. V České republice totiž pobývá jen pár měsíců a zbytek roku žije v Americe nebo se různě toulá po celém světě.

Novináře nemiluje

Koncem července mně starostka Blatničky jen tak mezi řečí řekla, že večer bude Martin v jejich sklepě, a že se ho zeptá, jestli by mně nedal rozhovor. Když jsem si o pár hodin později pročítala jeho webové stránky a třídila myšlenky na případný rozhovor, pochopila jsem, že tento muž o nějakou popularitu nestojí a novináře zrovna nemiluje. V okamžiku, kdy jsem si říkala, že by bylo snad i lepší, kdyby se mnou mluvit nechtěl, zadrnčel telefon a já se dozvěděla, že můžu přijet. A tak jsem u jednoho ze sudů Vinařské společnosti v Blatničce poprvé stiskla ruku úspěšnému horolezci, o němž toho lidé v našem regionu moc neví. Štíhlý, s ostrými rysy ve tváři, skromný až plaše působící muž, připomínal spíše kluka než zralého čtyřicetiletého chlapa. Po pár pohárcích vína se pak Martin pomalu rozvyprávěl o své lásce k horám a cestě k nim.

Byl nosičem ve

Vysokých Tatrách

Základní školu absolvoval v Blatnici. Tehdy se ale ještě žádnému sportu nevěnoval. Horolezectví si zamiloval až na Střední dřevařské škole v Bystřici pod Hostýnem. V šestnácti letech se poprvé s kamarádem uvázal na lano a začal poznávat taje lezení ve skalách. O tři roky později vyrazil do Vysokých Tater. Možná to byl také jeden z důvodů, proč o pár let později začal studovat vysokou školu ve Zvolenu. Do Tater to odsud totiž bylo jen tři hodiny cesty vlakem. „Se střední školou, kterou jsem vystudoval, jsem si příliš vybírat nemohl, takže to vyplynulo tak nějak samovolně,“ upozorňuje horolezec. Nicméně hned poté dodává, že v Tatrách trávil každou volnou chvilku. Stal se vysokohorským nosičem a v osobním volnu pak lezl po skalách. Pokud někdo v polovině osmdesátých let zavítal do Tater na túru, mohl na Martina narazit na trase mezi Hrebienkom a Téryho chatou, kam vynášel různý materiál. Zhruba šestikilometrový úsek s převýšením osmi set metrů dokázal zvládnout s šedesátikilovým nákladem za pouhé dvě a půl hodiny. V pohodě držel krok s výletníky, kteří si do hor vyrazili jen tak nalehko na túru. „Občas jsem vynesl i osmdesátikilogramový náklad. To jsem pak ale šlapal samozřejmě pomaleji a cestu jsem zvládl zhruba za čtyři a půl hodiny,“ připomíná horolezec, který po promoci v jedenadevadesátém roce odletěl do Ameriky.

Cesta do Ameriky

„Tatínek byl už za totality průvodcem v Čedoku, proto jsme si po revoluci založili cestovku a začali z Ameriky vozit turisty do Evropy,“ vrací se horolezec ve vzpomínkách do počátku devadesátých let minulého století. To byl také jeden z důvodů, proč zamířil do Ameriky. Cílem ale rozhodně nebylo jen podnikání. Chtěl se také zdokonalit v angličtině a velkým lákadlem rozhodně byly hory. První větší vrchol, který Martin zdolal alpským stylem, byla nejvyšší hora severní Ameriky Mt. Mc Kinley (6.194 m). „Ještě s jedním klukem z Kalifornie jsme šli jižní stěnou. Byli jsme tehdy v té stěně sedm nebo osm dní,“ vzpomíná horolezec.

Trénink v horách

Výstup na Mt. Mc. Kinley byl první větší přípravou na Himaláje. Na americkém severozápadě je ale spousta velkých hor, kde lezl a připravoval se tam na Aljašku. „Myslím si, že na velké hory nelze přípravu nějak nacvičit. Trénink trvá dlouhé roky. Zdolání každé hory je tréninkem na tu další. Základ fyzičky, kterou mám, jsem ale určitě získal v době, kdy jsem byl nosičem ve Vysokých Tatrách,“ míní horolezec. Poté připomíná, že je ve velehorách snad ještě důležitější vytrvalost. Jsou tam totiž úplně jiné podmínky a dimenze. Poslední úsek se na vrchol může jít klidně čtyřiadvacet hodin. Zcela něco jiného je pak pobyt ve vysoké nadmořské výšce. Ten se totiž nijak natrénovat nedá. Buď k němu člověk předpoklady má nebo nemá. „K výstupu na nejvyšší hory je nutná vytrvalost. Neméně důležitá je ale také technika lezení. I na osmitisícovkách jsou totiž úseky, které jsou technicky náročné,“ upozorňuje Minařík.

Každá osmitisícovka

byla velmi těžká

Ze své zkušenosti už ví, že každá osmitisícovka byla svým způsobem nějak obtížná. Nelze proto říct, která byla nejtěžší nebo nejlehčí. Někdy sice vyjde lépe počasí, ale zase se objeví jiný problém. „Každá hora je velmi těžká. „Jestli mně někdy šlo o život? Nevím….Když se na to ale někdo dívá pohledem člověka z roviny, který v horách nikdy nebyl, tak se mu to všechno zdá jako hrozný hazard a riziko. Kdo ale do hor jezdí, tak s přibývajícími roky získává zkušenosti pro další hory a nepřipadá mu to pak až tak nebezpečné. Zvládá situace, do nichž se dostává. Nemyslím si, že bych na těch osmitisícovkách riskoval víc než když jsem lezl v Tatrách nebo někdy poprvé,“ tvrdí horolezec. Poté připouští, že pokud někdo v horách omrzne, je později k omrzlinám náchylnější.

Horolezectví se stalo

součástí jeho života

Bez lezení si už dnes Martin Minařík nedovede svůj život představit. Po pětadvaceti letech, které se mu věnuje, se horolezectví stalo jeho naprostou součástí. „Je to styl mého života. Týká se toho, s kým se stýkám či koho jsem v horách kdy potkal. Pokud bych nelezl, tak bych se prostě s určitými lidmi nikdy nesetkal, kdybych nelezl. Nejsou lepší než ostatní, ale mají určitý záměr a způsob života, který je mně blízký a podobný tomu mému. Na druhé straně je pravda, že každý rok někdo, koho jsem znal, v horách zůstane. Někdy je to člověk bližší, někdy jsem ho potkal jen jednou nebo dvakrát. To se ale prostě stává…. A jak bych se chtěl horolezectví dlouho věnovat? Znám muže, který je o rok starší než můj táta. Narodil se v roce 1939. Když jsme spolu šli do kopce, tak jsem mu nestačil. Pokud tedy budu zdravý, tak si myslím, že ještě budu chodit po horách dlouho,“ věří úspěšný horolezec.

Domovská základna

zůstává v Blatničce

Jak už bylo řečeno, Martin má cestovní kancelář. Pokud zrovna není někde na expedici, jezdí jako průvodce po horách. Jeho domovskými horami jsou Vysoké Tatry a Julské Alpy. Zná ale i krásná místa na Aljašce v Jižní Americe. Je schopný splnit téměř jakékoliv přání svých zákazníků. V poslední době bere pravidelně doprovod i na trek do základního tábora v Himalájích. V Americe už nyní tráví méně času. Více pobývá v Evropě. Na expedice do Himalájí vyráží jednou nebo maximálně dvakrát do roka. Blatnička, kde vyrostl a prožil dětství, je pro něj domovskou základnou, protože zde stále žijí rodiče. Část prázdnin zde pravidelně tráví i syn a dcera. „Pokud by jednou chtěli lézt, nebudu jim v tom bránit. Ale k horolezectví je nepovedu, protože bych se o ně bál. Vím, co to obnáší,“ prozrazuje čtyřicetiletý otec dvou dětí.

Příprava na Annapurnu

Na přelomu července a srpna jsme Martina v Blatničce zastihli s osmadvacetiletým slovenským horolezcem Dodo Kopoldem a osmatřicetiletým Petrem Maškem z Mladé Boleslavi. Na Slovácku se sešli, aby si ujasnili některé zásadní detaily před odletem do Himalájí. Tato trojice by totiž společně chtěla zdolat Annapurnu.

„Jsme malá výprava. V horách s námi půjde zhruba dalších třicet domorodých nosičů, kteří nám do základního tábora pomůžou vynést potřebný materiál,“ upozorňuje Martin. „Proč lezu? Pro mě je to výzva. Nejde o samotný vrchol, ale cestu na něj. Chci jít na vrcholy cestami, které ještě nezdolali ani špičkoví horolezci. Do určité výšky lze leccos natrénovat. Pak je ale hranice, kdy už to natrénovat nejde. Musí být i fyzické dispozice a mnoho zkušeností. Od nadmořské výšky sedmi a půl tisíců a výš člověk své tělo absolutně neovládá. To se nedá ani popsat. Tělo se chová úplně jinak, než bych chtěl.,“ připomíná Slovák Dodo. „V těch výškách už se člověku v zásadě nechce, takže musí přinutit své tělo udělat krok a pak další a další….Přežít bivak a pak se ještě po tom bivaku vzpamatovat a jít dál. Nebo zase naopak zjistit, že už to nejde a v pravý čas se otočit a vrátit se. Při výstupu na Everest jsem to točil tři sta padesát metrů pod vrcholem. Pokud ve velehorách uděláte jeden krok navíc, tak už se nemusíte vrátit,“ upozorňuje Martin. „Nestačí jen vylézt na vrchol. Nejtěžší je cesta zpátky. Mí dva kamarádi se zabili při cestě zpět,“ dodává Dodo. „Člověk doopravdy musí přesně odhadnout bod, kdy už nemůže,“ souhlasí Petr Mašek. Podle jeho zkušeností je v horách krásných momentů mnohem méně než těch ostatních. „Zpětně jde spíš o sílu zážitku,“ zdůvodňuje Mašek, proč mu horolezectví učarovalo. Všichni tři kamarádi se pak shodují, že je v horách k chybě jen strašně málo. „Přestože lezeme dva nebo tři, v konečném důsledku je tam každý sám za sebe. Od nadmořské výšky sedm tisíc metrů a výš je dvacetikilový baťoh těžký jako blázen,“ tvrdí Martin. 

Zdolané vrcholy

nikdo nevezme

„Horolezectví je královská disciplína, kde se nerozdávají zlaté, stříbrné či bronzové medaile. My se neporovnáváme na stadionech. Lidé nás akorát pomluví a poplivou ve chvíli, kdy se stane nějaký průšvih. V tom okamžiku to začíná být pro novináře zajímavé. Nikoho dnes nezajímá, že se někdo zabil na silnici, protože je tolik bouraček. Smrt horolezce v Himalájích je ale stále téma na první stránku novin. To prodává. Laická veřejnost pak vše vnímá zjednodušeně. Lehce pak může horolezce odsoudit, že kamarádovi v horách nepomohli,“ míní Martin a vlastně tak i zdůvodňuje, proč nemá novináře příliš v lásce. „Víte, měl jsem přítele z Rakouska, který byl už ve dvaatřicátém roce na Mont Blancu. Měl židovské kořeny a také nechtěl narukovat, proto utekl před Hitlerem do Jižní Ameriky. Když se pak po válce vrátil, jeho tatínek ani maminka už nežili a rodný dům byl zbořený. Tento muž mně jednou řekl, že druzí lidé nám mohou sebrat nebo zničit úplně všechno, ale kopce, které člověk vyleze, mu nikdy nikdo nevezme,“ uzavřel povídání Martin Minařík. Spolu s Dodem a Petrem by měli do Himalájí odletět v září. Pak už bude záležet jen na příhodném počasí, aby se pokusili o zdolání Anapurny ve výšce 8091 metrů.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Martin Minařík se narodil 27. listopadu 1967. Doposud podnikl celkem devět himálajských expedic, na nichž úspěšně dosáhl 7 vrcholů: Manaslu (8.163 m) 1999, Kangchenjunga (8.598 m) 2002, Broad Peak (8.047 m) 2003, Shisha Pangma (8.046 m) 2004 - jižní stěnou alpským stylem, oceněno jako výstup roku 2004, Cho Oju (8.201 m) 2005 - sólo Lhotse (8.516 m) 2007 a Dhaulagiri (8.167 m) 2008. Kromě toho realizoval řadu obtížných výstupů v dalších světových velehorách: Cassinův pilíř na Mt. Mc Kinley (6.194 m) - alpským stylem, Mt. Logan - první a dosud jediný sólo přechod masivu, Aconcagua - sólo východní stěnou. Leze sólo nebo v malém týmu, alpským či lehkým expedičním stylem bez kyslíku a výškových nosičů.