Extrémní únava...

Byli jste už někdy tak moc unavení, že se vám z té únavy chtělo až zvracet anebo třeba brečet? Já naposledy včera... Proč? Zhruba v devět hodin jsem vypadla z baráku, abych dokumentovala návštěvu pana prezidenta Václava Klause s jeho ženou Livií v Petrově a Strážnici. Jak už u mne bývá zvykem, jela jsem do Petrova se značným předstihem. Chtěla jsem si nejdřív zjistit, kde je tam přístav Baťova kanálu, protože jsem věděla, že se tam budu muset bleskurychle přesunou z Plží, kam v Petrově prezidentský pár nejdříve zamířil. Ještě před jeho příjezdem jsem pohovořila se spoustou "obyčejných" lidí, z nichž jsem se snažila vytáhnout nejrůznější informace. Všichni byli ochotní a milí, takže to bylo v pohodě... Pak už nezbývalo než chvíli čekat a jakmile přijel pan prezident se svým doprovodem, začalo šílenství... Tlačenice, boj o co nejlepší pozici při focení, neustálé šrotování v hlavě, odkud by se dal udělat ten nejlepší záběr a soustředěnost, aby člověku něco neuniklo.... Z Plží úprk k Baťáku, aby se člověk včas dostal na loď, kde se za plavby uskutečnila tiskovka i focení... Ve Strážnici pak ještě stres, aby člověk udělal nějakou fotku se starostou a poté měl následovat relativní výdech, protože byl čas oběda, kam samozřejmě novináři neměli přístup... V tom okamžiku, kdy jsem měla vydechnout a mít prostor spolknout rohlík nebo jablko, které jsem měla v autě, jsem zjistila, že jsem ztratila diktafon... Přátelé, věřte mně, že jsem se v té chvíli málem posr... strachy... Na diktafonu byly všechny rozhovory včetně tiskovky z lodi... V hrůze jsem předala foťák a batoh synovi, který také fotil a utíkala k autu, jestli toho svého bílého nezbedného kamaráda s pamětí asi dvaceti hodin záznamu nenajdu tam... Nenašla... A nenašel ho ve svém autě ani kolega Karel, který mě převážel zpět do Petrova pro mé auto.. Nezbývalo než sednout za volant a vyrazit zpět do Petrova a pokusit se ho tam hledat... Když už jsem se rozjížděla a otočila se při výjezdu z parkovacího místa dozadu, uviděla jsem toho svého malého hranatého kámoše, jak se darebák krčí v koutku sedadla... Nedovedete si představit mou radost a úlevu... Ze srdce mně snad ani nespadl balvan ale přímo skála... Měla jsem nervy na dranc... Zaparkovala jsem a už docela v klidu šla udělat pár fotek do strážnického zámku, kde po obědě následovala módní přehlídka studentů strážnické oděvní školy. Najednou mně už bylo docela šumák, jestli ty fotky vyjdou... Vždyť už jsem stejně měla několik stovek jiných fotek... No a vidíte... Pár jich vyšlo docela super... Pak už "jen" následovala procházka pana prezidenta parkem, kde se daly udělat pěkný fotky s kulisou zámku, návštěva skanzenu a poté beseda na náměstí s občany... Zatímco návštěva z Hradu se na náměstí přesouvala auty, my jsme se synem klusali po  svých, protože mně bylo jasné, že by nás tam autem nepustili a hrozilo, že nebudeme mít kde zaparkovat... To už mně sedmnáctiletý synek říkal, abych tak neutíkala, že nemůže... Kurnik! Tak já jsem o třicet let starší, mám neuroborreliózu a musím všechno vydržet... Nafotili jsme náměstí, kde na pana prezidenta čekala hromada lidí a zase klusali k autu, aby synek stihnul vlak na internát... Doma jsem pak zasedla k PC a v 0:30 končila se zpracováváním fotek... Chápete, že jsem byla "trochu" unavená? Kamarádka, se kterou jsem se večer setkala, mně pak v noci psala, že neví, co se se mnou děje, ale že jsem jí připadala smutná... Vidíte..., kdo si tuto práci nevyzkoušel, tak prostě nepochopí, že může být člověk vyždímaný jako kus hadru, sotva stojí na nohou, přemýšlí, jestli nespadne a nemá chuť ani mluvit... Je to tak těžké pochopit? Pro někoho asi ano... Stejně jako já nemůžu a nikdy nepochopím situace, které jsem si na vlastní kůži neprožila...

V letu světu z pracovního šílenství všechny zdraví Lenka

A pokud byste chtěli vidět výsledek našeho včerejšího snažení, koukněte tady:

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=104&Itemid=9