Dušičky

Letos už jsem nic o "dušičkách" nechtěla psát , ale pár vět přesto... Dnes jsem vyrazila na hřbitov až večer, protože tam nerada chodím, když tudy proudí mraky lidí... Postála jsem nad hrobem blízkých  a nějak mne to dostalo. Povídala jsem jim, co je nového, jak jsou mnohé věci na prd, a že už teď snad ví, že byla pravda to, co jsem jim před mnoha roky říkala, když ještě žili a nechtěli tomu věřit. V duchu jsem tam s nimi rozmlouvala, i když mně bylo jasné, že oni už dávno všechno ví...

Pak jsem se zastavila také u hrobu letos v květnu zabité Lucinky a Jarečka. Svítilo tam snad sto svíček. Tolik jich nebylo nikde jinde... Po pohřbu to pro mne byla znovu taková tichá, tentokrát světelná demonstrace lidí, kteří dávali najevo svou účast s tragédií, k níž došlo kvůli lidské zlobě a možná také velkému nepochopení... Ano... Na tom hřbitově je v hrobech ukryta hromada příběhů, které napsal sám život. Pokud by je někdo sepsal, byly by to určitě hodně zajímavé, veselé i bolestné romány... Život jde ale dál. Rodí se noví lidé s novými příběhy a na ty, co odešli, se rychle zapomíná... Takový je prostě život....