Dobrodružství na cestách...

Ráno jsem vyrazila na roráty, protože pan farář upozorňoval, že děti půjdou naposledy v historii blatnického kostela s loučemi. Příští rok se má totiž malovat, a tak pak bude nějakému "čadění" s loučemi odzvoněno. Říkala jsem si, že mám poslední šanci udělat fotky s plameny ozařujícími dětské tváře. A ono se to povedlo!!! Na pár fotek můžete kouknout tady: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/posledni-letosni-roraty-v-blatnickem-kostele-sv-ondreje/

Po kostele mě ale zase čekala cesta na Kroměřížsko. Konkrétně do Cetechovic, kde jsem měla domluvenou schůzku s ředitelkou Charitního domova pokojného stáří. Meteorologové hlásili mrazy a k tomu ještě vítr, který měl vytvářet sněhové jazyky. Vzhledem k tomu, že jsem se do Cetechovic nemohla dostat jinak než přes Buchlovské hory, tak si dovedete představit, jak jsem zase měla sevřenou zadní část těla... Ať mi prominou motoristé, kteří mě dnes potkali na silnici. Ano, přiznávám se, že jsem jela jako šnek. Pochopte mě ale!!! Nechtěla jsem se vysekat!!! Když vidím ty fotky z bouraček v televizi, tak se mně chce zvracet. No a já navíc jela pro mne do neznámého prostředí... Jakmile jsem odbočila ze státní silnice na jakousi šílenou okresku, tak se ta mrška klikatila a různě šplhala do kopce a zase z kopce, že jsem prostě nechtěla nic riskovat. Naštěstí jsem vše absolvovala v pohodě. Povídání s paní ředitelkou, v jejímž domově tráví stáří dvaačtyřicet lidí nemocných Alzheimerovou chorobou a stařeckou demencí, bylo víc než zajímavé. O tom, co povídala, se dozvědí v prvním lednovém vydání čtenáři týdeníku Naše adresa na Kroměřížsku.

Z Cetechovic jsem "uháněla" průměrnou rychlostí padesát kilometrů v hodině do kroměřížské redakce. Tam jsem si něco přepsala, absolvovala menší poradu, abych v patnáct hodin vyrazila do Koryčan, kde jsem měla schůzku s kamnářem. Jak už u mne bývá zvykem, ve městě jsem byla se značným předstihem. Měla jsem čas, a tak jsem si řekla, že tam absolvuji pozdní oběd. To jsem si ale jen myslela. Měla jsem smůlu. V restauraci s názvem Záložna podávali teplé jídlo jen do 15 hodin. Z auta jsem zahlédla, že nějaká restaurace byla také naproti fabriky Koryna. Když jsem se tam ale doštrachala z náměstí, kde jsem parkovala, a odkud to byl pořádný kus cesty, tak jsem ze zakouřeného "hampejzu" rychle vycouvala. Na náměstí jsem naproti kostela objevila "pizzerku". Poutač venku hlásal: Pravá italská pizza. Uvnitř jsem se dozvěděla, že nevaří a ten poutač už dávno neplatí. Poslali mně naproti do restaurace "Na kině". Tam měli vskutku bohatý výběr: Hranolky, smažené vlnky, smažák a bramboráčky. Když jsem se ptala po polévce, tak prý jo, že jim zbyla ještě jedna porce. Když mně ji paní přinesla, byla studená jako kočičí čumák, a tak jsem ji poprosila, jestli by ji krapet neohřála. Mezitím mně donesla tři bramboráčky, které ušly. Poté jsem se dočkala i vařící polévky. Byla to ale jen neochucená voda, ve které plavaly tři brambůrky. Bylo to něco odporného. Tak nějak jsem si představovala ty šlichty, co dávali vězňům v koncentráku. Tuto super polívku jsem proto nechala stát na stole nedotčenou. Paní si naúčtovala čtyřicet korun, a když jsem ji upozornila, že ta voda, kterou nazývá polévka, nebyla vůbec ochucená, tak jsem se dozvěděla, že to vařil kuchař a ne ona... Po návštěvě tohoto super podniku se mně chtělo zvracet. Poctivě jsem obešla celé náměstí, ale nenašla tam ani jeden schopný podnik, kde by se dalo najíst. Ve třech obchodech už neměli ani rohlíky. Připadala jsem si, jako bych padla do hluboké totality. Naštěstí rozhovor s kamnářem byl velmi zajímavý. Možná také proto, že je mistrem ve svém oboru, má zakázky po celé republice. Aspoň něco mně spravilo chuť a náladu... Pokud někdo víte, kde se dá v Koryčanech dobře najíst, tak dejte vědět. Toto cestování po okrese Kroměříž je vskutku hodně zajímavé a dobrodružné...

Všechny zdravím a znovu přeji šťastné návraty momentálně ze šílených cest... Lenka