Děti, které pláčí hladem….

Tak jsem dnes koukala na televizní pořad „Jste to, co jíte“…. Asi stotřicetikilová mladá žena se do této reality show přihlásila, aby zhubla. Jedním z motivačních bodů bylo, že ji na stůl autoři pořadu vyskládali vše, co za celý týden dokázala spořádat. Poté následoval záběr na prasata, likvidující z koryta všechny tyto dobroty…

V tom okamžiku nešlo nevzpomenout na dopis, který se mně nedávno dostal do rukou. Misionář P. Roman Musil v něm píše z Haiti svému spolužákovi. Popisuje situaci v jedné z nejchudším zemí světa, kudy se nedávno přehnaly čtyři cyklony. Při této přírodní katastrofě zemřely stovky lidí a některé vesnice byly odříznuty od humanitární pomoci. Ta je soustředěna především do větších měst. Jídla by bylo podle všeho dost i pro odlehlé vesnice, ale nejsou prostředky, jak je tam dovézt. P. Roman Musil proto úpěnlivě prosí o pomoc. Potřebuje nákladní automobil, kterým by přivážel alespoň základní potraviny k utišení největšího hladu. Denně mu totiž do farnosti Zátoky slepic přicházejí děti, které si tam lehnou na beton a pláčí hladem. Kněz nemá to srdce jim vysvětlovat, že jim nemůže nic dát, protože nemá potřebný náklaďák. Podle jeho mínění by přitom stačila stará, dobrá vyřazená Pragovka V3S, kterých je v armádě určitě dost.

Když jsem tak koukala na vzpomínaný televizní pořad a zbytečné plýtvání potravinami, jimiž se krmili vypasení vepři, bylo mně smutno… Na jedné straně zeměkoule dětí pláčí hladem, který skutečně bolí a na druhé straně se někdo snaží za pomocí odborníků hubnout, protože ve svém jídle neznal meze. Problémy, deprese z odchodu muže, řešil jídlem. Rozhodně dotyčnou ženu neodsuzuji! Jen mně je z toho divného světa nějak smutno…. Pokud by si dokázala odříct hromady jídla, za které utratí spoustu peněz, nemusely kdesi na druhém konci země plakat děti hladem….

Když jsem toto všechno říkala pohnutě jedné důchodkyni, tak mně lakonicky upozornila, že to bylo vždycky (jako ty hladové děti)…. Vzbudila ve mně zlost! No a co, že to bylo vždycky??? A to s tím jako nebudeme nic dělat, protože vždycky někde někdo hladověl???? Kurnik šopa! Něco ale udělat přece musíme!!! Kdybychom třeba neměli budoucí měsíce jíst čokoládu, pít kafe, nacpávat se uzeninami či hulit jedno cigáro za druhým! Ušetřené peníze pak můžeme věnovat na náklaďák onomu knězi!!! To nejsou peníze na nějaké anonymní konto, kdy člověk neví, kde dar skončil!!! Půjdou na přímou pomoc člověku, s nímž jsem jednou dělala rozhovor… Byl hodně štíhlý, dalo by se říct krásný mladý chlap… Pokud by někdo nevěděl, o koho jde, mohl by si myslet, že je to mladý tatínek od dvou dětí… P. Roman Musil nemá dvě, tři děti… Na jeho faru přicházejí desítky dětí, které chce nasytit, aby měly vůbec sílu a energii sedět ve škole, něco se naučit a žít pak lepší život než jejich rodiče…. Bez naší pomoci to ale nepůjde!!! Nemůžeme si přece všichni říct, že to tak bylo vždycky!!!!!

Přeji Vám všem krásný advent s prosbou o milosrdné srdce, abyste nezapomínali na ty, kdo potřebují Vaší pomoc a nezůstávali lhostejní k malým, plačícím dětem hladem, který bolí…. Neobhajujme se, že to tak bylo vždycky… Kdo chce pomoct, může volat na tel. číslo: 732 659 439….

Přeji Vám dobrou noc. A pokud  Vaše ruka ponese nějaké dobroty k ústům, vzpomeňte na děti v dalekém Haiti, které pláčí hladem… 4. prosince všechny zdraví Lenka Fojtíková