Dary, dárky, přání...

Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem tyto řádky psát. Předem upozorňuji, že by z tohoto textu měli rychle, ale skutečně velmi rychle vycouvat ateisté, hledající, nevěřící i věřící, kteří zase až tak nevěří... Fakt... Věřte mně...  To, co dál napíšu, se vám totiž nebude líbit, nebudete tomu věřit, anebo si řeknete, že jsem totální pošuk, kterého patří zavřít do blázince. Já jsem ale všechno, co napíšu, skutečně prožila a nebylo to mnohdy vůbec jednoduché.... Už jste pryč a zůstali tady fakt jen ti, kdo skutečně věří? o.k... Tak poslouchejte...

Dnes mám svátek. Už mně spousta známých lidí přála a taky jsem dostala nějaké dárky. Já jsem si ale uvědomila, že jsem obrovské dary dostala už s dvoudenním předstihem...

Celé dětství mám v paměti uchované jako období neskutečného smutku. Jako bych v té době žila pod tmavou dekou. Cítila jsem se fakt nemilovaným dítětem a už někdy v pubertě hodně vážně uvažovala o sebevraždě. Tyto nutkavé myšlenky na sebelikvidaci se ostatně jako černá nit vlekly celým mým životem. Přicházely i v době, kdy už jsem byla dávno věřící. V okamžiku, kdy přišly problémy v manželství, to tady bylo najednou znovu...

Od mamky jsem se kdysi dávno dozvěděla, že nechtěla, abych se narodila. Byla jsem v pořadí třetím dítětem, naši neměli prachy, a tak jsem nebyla zrovna radostným překvapením, když rodiče zjistili, že jsem "na cestě"... Máma proto s nadějí v potrat skákala ze schodů, seděla ve vřelé vodě a já nevím, co všechno ještě dělala... Já jsem se ale života držela jako klíště... Onen pocit, že jsem "nechtěná", se mně ale už v prenatálním věku hodně vryl do mozku. S odstupem let mně ale máma tvrdila, jak je ráda, že jsem se narodila, že jsem. To už ale nic nezměnilo na tom, co do mne bylo kdysi v pravěku zaseto.

S tím, jak jsem pak v dospělosti uvěřila v Boha a začala se dozvídat něco o vnitřních zraněních, mně docvaklo, že se mnou není něco v pořádku a zhruba před osmi lety jsem začala tušit, odkud vítr vane. Tehdy jsem jela na seminář o vnitřním uzdravení, který vedl maltský kněz otec Elias Vella. Vůbec jsem netušila, kdo to je a co mne v Koclířově, kde se týdenní akce uskutečnila, čeká. Jela jsem tam s obrovskou ráno v srdci kvůli nevěře svýho muže. Při modlitbách tam ale kupodivu vyplavala najednou má matka, které jsem měla odpustit za to, že mne nechtěla. Otec Elias byl prvním člověkem, který se tam tenkrát modlil za mé vnitřní uzdravení. Zatímco většina lidí odcházela z jeho modlitby rozzářených, já z toho pokoje vypadla úplně vyřízená. Brečela jsem na plný pecky. Ještě dnes si pamatuji, že od mých slz a "soplu" měl mokrou košili.

V průběhu dalších let jsem se zúčastnila různých seminářů, přečetla mraky knížek o vnitřních zraněních, ale pořád jsem nebyla uzdravená, i když jsem dělala, co jsem mohla. V krizových okamžicích se znovu a znovu objevovaly myšlenky na sebedestrukci - ať už skokem z třináctého patra nebo šmiknutím žiletkou.

Někdy v dubnu loňského roku jsem se dozvěděla, že má do země přijet tým z Anglie, který se modlí za uzdravení vzpomínek. Seminář organizoval kámoš, tak jsem mu hned zavolala. Řekl mně, že nic neslibuje, protože zájemců je spousta a vyvolených bude jen pár. Angličané totiž chtěli jen malou skupinu, aby se za každého účastníka mohli zvlášť modlit. Přednost měli dostat ti, kdo vedou nějaké společenství, aby mohli plně sloužit v církvi. Vloni jsem založila s kámoškou modlitební Společenství P. Šuránka, takže to bylo možná moje malé plus. Další plus  bylo, že jeden z hlavních organizátorů byl můj kámoš-překladatel, s nímž jsem se před lety seznámila na exerciciích P. Eliase Velly. Pamatuji si na naše první setkání. Jela jsem tehdy po ukončení semináře do Brna a tohoto překladatele mně do auta šoupla jiná překladatelka (taky kámoška), abych ho svezla domů. Přiznám se, že jsem z toho zpočátku příliš nadšená nebyla, protože jsme se neznali a já vůbec nevěděla, kdo to je. V tom autě jsme si tehdy ale úžasně pokecali a já zjistila, že je to bezvadnej kluk s obrovským přehledem přes zajímavé knížky a taky s hlubokou vírou. Zpětně jsem děkovala Bohu, že jsem souhlasila, aby se mnou jel... Pak roky plynuly a my se obyčejně viděli jen jednou za rok na nějaké akci. Patřil ale mezi lidi, které i když dlouho nevidíte, přesto si s nimi znovu a znovu máte co říct, jako byste se viděli včera.

Vloni jsem ho tedy kontaktovala s prosbou o účast na připravovaném semináři. V následujících týdnech a měsících jsem ale na vše zapomněla. Valila se na mne totiž spousta jiných starostí. V září na mne dolehla tíha organizace svatby syna a poté problémy v práci, kde jsem nedostala vyplacené dvě výplaty, takže jsem musela na konci roku těžce řešit otázku další existence. Měla jsem ovšem štěstí, že se mně podařilo sehnat jinou práci. Do toho došel mail, že se mnou počítají na únorovém semináři za uzdravení vzpomínek. V té době jsem ale vůbec netušila, jestli se budu moct zúčastnit. Seminář byl totiž docela dost drahý, protože se ho mohlo zúčastnit jen dvanáct lidí z celé republiky a z jejich příspěvků se musely zaplatit letenky, pobyt a strava pro tým čtyř Angličanů. Překladatelé a další dva členové týmu si přitom pobyt a stravu hradili sami... Dalším otazníkem bylo, jestli dostanu dovolenou, když jsem teprve v prosinci nastoupila. Ač je to neuvěřitelné, nakonec jsem dostala volno a měla i potřebné peníze. Říkala jsem si tedy, že tam asi fakt mám být. Pár dnů před odjezdem ale přišly pochybnosti, jestli skutečně jet a nezůstat raději doma, když jsem pořádně nevěděla, oč jde. Nakonec jsem ale přece jen odjela.

Hned první den jsem ovšem zjistila, že všichni účastníci jsou tam především proto, aby se naučili, jak se modlit za druhé, aby se uzdravily jejich vzpomínky z dávného dětství. Docela mne to dožralo, protože kdybych to věděla, tak bych tam asi nejela. Vždyť já tam jela hlavně proto, aby se uzdravily moje mizerné vzpomínky na dětství...

Program začal v sobotu večer. V pondělí se za mne modlili dva účastníci a dostali jsme se společně do doby, kdy jsem byla v lůně matky, kde jsem se viděla, jako černý uhlík ve tmě. Potom do toho prostoru ale přišel Ježíš, vše prosvítil a z černého kousku "uhlí" se stalo růžové embryo, jak má být. Modlitbu se ale nepodařilo dotáhnout do konce, kdy mělo dojít k omluvě matky, že mne nechtěla, vzájemnému usmíření a poté poděkování za prožité utrpení.  Jak dny běžely, tak hlavní vedoucí - kněz a jedna žena, se postupně modlili za jednotlivé účastníky kurzu. Přiznám se bez mučení, že mně šlo pěkně na nervy, že za některé se modlili už dvakrát a na mne pořád nebyl čas. Stále mne ale utvrzovali, že na mne myslí... Ve středu jsem to tam chtěla zabalit a odjet domů. Nakonec jsem se ale přemohla a zůstala. Sešla se tam totiž parta úžasných lidí. Některé jsem znala už z dřívějška. Vzniklo perfektní společenství, v němž jsme společně prožili hromadu neuvěřitelné srandy a pohody. Nepotřebovali jsme k tomu přitom vůbec žádný alkohol ani jiné drogy v různých podobách. Stačila kytara, při níž se zpívalo, modlilo a chválilo Pána.

A potom přišel čtvrteční večer, kdy jsme vlastně už jen vše tak nějak zrekapitulovali. V noci se pak zase zpívalo a někdo z účastníků se osmělil a připomněl, že by se za nás mohli pořadatelé modlit za vylití Ducha svatého. Kněz se zeptal, jestli je tam někdo, kdo nezažil křest v Duchu svatém. Já a ještě jedna holka jsme nesměle zvedly ruku. Kámoška mně přitom upozorňovala, že už přece mám dar modlitby v jazycích. To je sice pravda, ale tato skutečnost neměnila nic na tom, že jsem měla pocit, že jsem křest v Duchu svatém ještě neprožila. Kněz nás tedy vyzval, abychom my dvě šly doprostřed kruhu a oni se za nás budou modlit. Najednou se k nám ale přidávali další lidi až byli uprostřed kruhu všichni účastníci a modlili se za nás jen Angličané.

To, co jsme potom prožili, se jen těžko dá popsat. Všichni jsme postupně upadli v Duchu svatém na zem a zůstali tak ležet snad půl hodiny. Pro mne v tom okamžiku čas přestal existovat. Nebudu popisovat, co prožili ostatní, i když jsme si to pak vzájemně sdělovali. Já jsem byla zalitá jasným světlem a cítila jsem blízkost Boha, i když jsem neviděla žádnou postavu nebo tvář. Ocitla jsem se jakoby v jiném prostoru - třetí dimenzi. Stále jsem přitom naprosto jasně vnímala, co se děje v oné místnosti  a slyšela modlitby Angličanů. Ten pocit a spočinutí v onom světle byl nádherný. Jak moc nádherný? Nedá se to k ničemu přirovnat... Už jsem v životě byla u nádherných moří na Sardínii, Lipárských ostrovech, Sicílii, Zakynthosu, Corfu i Turecku, zažila jsem krásný pocit z vítězství, kdy mně při doběhu v rakouském Melku tleskalo celé město, ale s tím, co jsem prožila v onom okamžiku spočinutí v Boží blízkosti, je to nic... Těžko pochopí, kdo nezažil... Byl to prostě pocit neuvěřitelné blaženosti. Věřte, že ani ten nejlepší sex tomuto spočinutí nesahá ani po kotníky... A v těch okamžicích jsem se poprvé v životě dokázala z celého srdce i mysli naplno odevzdat do Boží vůle.

A jak tak vanul Duch svatý, rozdával také své dary. Celým tělem jsem cítila, co dává v určitém okamžiku mně. Přiznám se, že se mně z toho nádherného stavu vůbec nechtělo vracet zpět do reality. Když jsme si později předávali své prožitky a zkušenosti, tak jsme se všichni smáli jako blázni. Úplně mně vyskočila ona situace z Písma, kde se píše, že po vylití Ducha svatého byli všichni jako opilí, i když bylo teprve dopoledne (Skutky 2, 1-47)... V onom spočinutí v Duchu svatém jsem kromě přijetí různých darů také cítila, že jsem kompletně uzdravená. S radostí jsem to pak šla říct Angličanům. Paulin mně ale řekla: "Lenko, zítra se ještě uvidíme!" Když jsem pak přemýšlela, zač by se modlili, nic mne nenapadalo, protože jsem už v sobě žádnou bolest a zranění necítila. 

Druhý den po mši svaté následovalo poslední setkání, kdy jsme zhodnotili celý pobyt. Když mně Paulin ráno zase připomínala, že se uvidíme, tak jsem se nakonec docela těšila, protože jsem už byla poslední, za koho se nemodlili. Po ukončení dopoledního programu a vlastně celého semináře, mně ale překladatelka docela stručně a jasně řekla, že na nějakou modlitbu už nebude čas, protože jsou v časové tísni. Zavedla mě za knězem, řekla můj pocit z noci, kdy jsem v sobě cítila kompletní uzdravení, kněz byl rád, že tím ušetří čas a rozloučili jsme se. Když jsem ale sedala do auta, chtělo se mně najednou brečet, že jsem zase byla odsunutá na vedlejší kolej, že někteří si vymohli modlitbu i dvakrát a na mne prostě zase nedošlo, že zase musím všechno vydržet, protože jsem přece tak "silná"... Když jsem tak sjížděla z onoho poutního místa serpentinami do údolí, zamáčkla jsem v sobě onen pocit sebelítosti a říkala si, co jako chci, že to asi byla Boží vůle, že na mne nevyšlo, když mám za sebou tak nádherný zážitek a obdarování z předchozí noci... Po třech, možná čtyřech, kilometrech jízdy zazvonil mobil. Volala kámoška, kterou jsem původně měla vézt do Brna, ale nakonec nechtěla, že si to tam chce ještě užít. Ptala se mne, kde jsem, že mě hledá Paulin, která se za mne chce modlit. Otočila jsem tedy auto a jela zpět. Nechápala jsem, že mobil zvonil, protože u všech třech telefonů jsem měla kvůli přednáškám vypnutý zvuk a neuvědomovala jsem si, že bych ho zapínala...

Po návratu do kláštera se mně Paulin začala hrozně moc omlouvat a já v tom okamžiku už v sobě nedokázala zašlápnout pocit onoho nepřijetí a rozbrečela se. Když to úplně zkrátím, tak jsem v následné modlitbě zažila něco fantastického... Ježíš mne držel na své dlani v době, kdy jsem byla ještě embryo. Viděla jsem, že je ten plod pokrytý spoustou bodných ran. Byly jedna vedle druhé. Do těch ran ale začalo proudit světlo a uzdravující síla z Ježíšovy rány na dlani. Jednotlivá zranění se rychle zacelovala a já najednou cítila, že se zároveň uzdravuje obrovská rána v mém srdci, ze které dlouhé roky vytékala bolest, která byla někdy k nevydržení. Byla to nádhera. Když jsem to řekla Paulin, dojalo jí to. Při loučení jsem jí pak děkovala a říkala, že teď bude v mém srdci a budu se za ni modlit. V tom okamžiku se rozplakala a prosila mne, abych obětovala to utrpení, které jsem dlouhé roky prožívala ze svého zranění v lůně matky za spásu její rodiny. Teprve v té chvíli jsem si naplno uvědomila, co se po křesťanech chce, když jsou žádáni, aby svá trápení a kříže spojili s Ježíšovým utrpením na kříži a měli tak podíl na Kristově spáse světa. Do té doby jsem vše přijímala jen tak nějak mozkem, ale nedokázala zcela pochopit, co se po nás vlastně chce. Taky mně docvaklo, že přestože se Paulin modlí za spoustu lidí a neskutečně jim tak pomáhá, sama má zřejmě taky své velké trápení... No a to je všechno. Pokud to sem přečetli i ti, které jsem varovala, aby tak nečinili, tak se omlouvám.... Nemějte mne prosím za blázna... Všechno je fakt pravda... Na základě zde už v minulosti zveřejněných textů je snad všem jasné, že píšu pravdu... Nemám důvod lhát...

Všem přeji, aby někdy zažili, jaká to je nádhera ocitnout se v blaženém stavu Boží přítomnosti a zažít Jeho uzdravení. Do čtvrteční noci jsem o tom četla jen v knížkách nebo slyšela od různých lidí. Je to ale nepředatelná zkušenost, což byl také důvod, proč jsem váhala, jestli zde vše napsat. Nakonec jsem se rozhodla že ano, protože jsem se chtěla podělit alespoň o zrnko té nádhery... Lenka