Lidské neštěstí prodává....

Podle raketového vzestupu návštěvnosti těchto mých nebohých webových "pidistránek" jsem poznala, že lidské neštěstí táhne a má "úspěch". Po zveřejnění prvních informací o hrůze, která se v Blatnici stala, se návštěvnost mého webu zvedla desetinásobně. Je mně z toho ze všeho na nic... Bulvár má bohužel pravdu... Lidé v této zemi chtějí negativní zprávy a čím budou horší, tím víc je budou číst a vyhledávat.... Možná tak chtějí zapomenout na své životy, které nestojí za nic a utvrdit se, že je na tom někdo ještě hůř...

Zatímco zpočátku všichni oslovení Blatničané o matce zavražděných dětí, která je podezřelá z jejich zabití, mluvili jen pěkně, o den později už prosákly i negativní informace. Jedna komerční televize po tom hned skočila, vytvořila animaci dvou tetiček v kroji, jak "drbou" na poutním místě u kaple svatého Antonínka. Nevím, jak k tomu ti chytráci došli, když je kostelík od místa činu vzdálený téměř tři kilometry. Udělali z nás Moraváků, kdesi na Východě republiky, zase úplné blbečky... A proč k tomu nezneužít poutní místo, kam už po staletí přicházejí lidé hledat posilu a duchovní útěchu, že?

Jedno je jisté... Za pár týdnů a měsíců o tuto vinařskou vesnici zájem novinářů opadne. Život poběží dál a budou informovat o hrůzách jinde. Možná budou ještě horší a tedy i prodejnější než byla tato. Život v Blatnici už ale nikdy nebude takový, jaký býval. Ať chceme, nebo nechceme, poznamenalo to všechny. Namísto hledání další negativních věcí na oné matce a vytahování špíny, by si spíš každý měl sáhnout do svého svědomí, jestli tomu neštěstí nešlo zabránit...

Možná kdyby se našel jen jeden, jediný člověk, který by ji uměl naslouchat, pomohl třeba jen dobrým slovem, úsměvem či radou, nemuselo se vůbec nic stát... Nemají na oné hrůze tak trochu vinu všichni, kdo onu rodinu znali? Odpověď asi nenalezneme. Měli bychom si ale každý zajet na hlubinu své duše a svědomí... Všichni přece někde žijeme, někoho potkáváme.... Díváme se na své blízké pozorně? Dokážeme se vcítit do toho, co prožívají, že třeba z nějakého důvodu trpí na duši? Vidíme to? A pokud ano, jsme ochotní jim nějak pomoct? Nebo spíš myslíme jen na sebe, abychom se my a naši úplně nejbližší měli móóóc dobře? A ti druzí ať nám třeba vlezou na hrb... Co nám je po nich? Nestarejme se o ně! Vždyť o nás se taky nikdo nestará! Tak co jako, že? Potom ale mlčme, nesuďme, neposuzujme, když dojde k takové hrůze, jako se nyní stala v Blatnici.... 

Přeji všem, aby měli oči i srdce otevřené pro potřeby druhých lidí... Lenka